SLEZINA
2.část
Tak kde mám toho panáčka?
Po třech nocích na jipce doktoři rozhodli, že mě přestěhují na standardní pokoj. Měl bych se radovat. Směr jipka – standard přece znamená, že se uzdravuju. Po standardu následuje propuštění do světa. Ale já jsem nadšenej nebyl. Nečekal jsem to tak rychle. Přece jenom na jipce jste napojenej na různý hadičky, omývají vám záda, pořád vás hlídají a ptají se, jestli vás něco nebolí. Na jipce si vás považují, letíte v první třídě, standard vás vrátí mezi normální pacoše, kterých je hodně. Kus vedle kusu.
Proběhlo to rychle. Na jipku se dostavila klátivým krokem vysoká černovlasá sestra s rukama v kapsách a zahalekala: „Tak kde mám toho panáčka?“
Tím panáčkem jsem byl já. Ihned jsem se na ni usmál jako rohlík, aby pochopila, že jsem bezva chlápek, žádnej problém a navíc vtipně komunikuju. Chtěl jsem prorazit bariéru anonymity a vydobýt si první body oblíbenosti. Že jako nejsem jenom takovej obyčejnej kus. Od klátivé sestry se moje pokusy odrazily jako od zdi.
„Jak je na tom?“ zeptala se sester na jipce. (u kterých jsem už oblíbenej byl, aspoň myslím)
„Je moc šikovnej.“
Trochu ve mně cuklo. Vždycky, když mně v dětství otec nebo matka řekli, že jsem moc šikovnej, tak mně vzápětí vytrhli zub nebo strhli leukoplast. Potom ze mě sestřičky sundaly peřinu a otočily na bok. A zkontrolovaly, jestli mám čistej zadek. Pochopil jsem. Prostě předávka pacientů.
A pak mě odpojily (katetr mně zůstal) a já jel na standard.
„Vezete mě na patologii?“ žertoval jsem se sestrou. Nic. „Nebo na gynekologii?“ Nic. Žádnej bod oblíbenosti se nedostavil. Spíš naopak.
„Já dělám jenom takovej humor,“ vysvětlil jsem sestře.
„Aha.“
Raději jsem umlkl. Jsou dny, kdy se nedaří.
„A co vám jako je?“ zeptala se mně najednou vážně. Hlas zněl podezřele. Nejspíš si myslela, že jsem provokatér. Třeba z hygieny, kterej se nechal zavřít do nemocnice, aby kontroloval její chod zevnitř. Každopádně sestra by přece měla vědět, co mně je, ne?
„Mám protrženou slezinu.“
„Zajímavý.“ Dojeli jsme k posteli na standard. „Tak si přelezte.“
To mě vyděsilo.
„Ale já nemůžu přelejzat. Mám slezinu. Musím deset dní jenom ležet.“
„To jsou věci!“ spráskla ruce a zavolala si pomocnice. „A prej šikovnej panáček.“
Myslel jsem, že jsou o mým stavu informovaní. Anebo si na mě ta sestra zasedla. Prostě nemá ráda lidi s originálním smyslem pro humor. Přemýšlel jsem, jestli jsme se někdy dřív potkali a já ji třeba nešlápl na kuří oko. Nic. Možná potkala někoho jako já. A nemá ráda tyhle typy. Udělají dobrou náladu a pak zmizí. Každopádně jsme si nesedli. O žádnej humor jsem se raděj nepokoušel. Ale stejně bylo pozdě. Dostal jsem přezdívku vtipnej panáček. Proti jipce, kde mě měli tak rádi, jsem se dostal do pekla.
A tak jsem omezil svý požadavky na nula. Nic mně nechybělo, nic mě nebolelo, přepnout televizi na pokoji jsem nepotřeboval – protože by musela přijít. A když mně odlila katetr, velmi slušně jsem poděkoval. Prostě pacient, kterej neexistuje. Nebudu se s ní bavit. Plán byl skvělej. Jenže po čtyřech dnech jsem se mohl konečně najíst a já se napral. Chyba. Začalo to ve mně bublat. Samozřejmě. Musím na záchod. Musím zavolat sestru. Odolával jsem. Ale neodolal. Zazvonil jsem.
„Kam se jde?“ zeptala se mě.
„Musím na záchod.“
„Ale?“
„Prosím mísu.“
„A jak jinak, panáčku?“
Přinesla mísu a já na ni usedl-ulehl. Moje první zkušenost v životě. Takže jsme to trochu odbyl. Měl jsem hotovo moc brzo. Sestra mísu odnesla a mně se chtělo zas. Situace byla velmi řídká. A pak zas. Po čtvrté mě sestra propíchla očima skrz na skrz. Až do sleziny. Pochopila mou akci s vylučováním jako další humor, jako pomstu nebo jako kdo víc co. Zkrátka borec potížista. Známe to.
„Nedělám to schválně,“ hlesl jsem.
Bez odpovědi. Když naše výměny mís skončily, byl jsem nervově nadranc. Je to trapný, když obtěžujete někoho, koho očividně obtěžujete! Ale pak se mně po těle rozlilo potěšení. Koneckonců jsem jí to odměřené zacházení vrátil. A zvlášť, když si myslí, že jsem jenom provokatér. Vydobyl jsem vítězství v situaci, kdy by si na mě nevsadil ani blázen! Paráda.
Jenže pak jsem si vzpomněl, že mně už dávno měla píchnout fraxiparin. Lék proti srážlivosti krve a proti embólii. Orosil jsem se potem. Dostala mě. A do rána nepochybně umřu. Pak se ozvalo zaklepání na dveře a sestra vešla. S fraxiparinem. Že by zavládl mír? Stiskla mi kůži na břichu a vpíchla injekci. Dobře. Svět není tak strašnej. Odešla. Sáhl jsem si na břicho a měl pocit, že většina obsahu injekce vytekla bokem.
Pak jsem hleděl celou noc do stropu. Mám panikařit a zavolat lékaře? Pak jsem usnul a ráno se probudil živý. Rozhlédl jsem se po pokoji. Standard. V podstatě zastávka před návratem do normálního světa.
Pokračování zítra…