SLEZINA
3.část
Alespoň poznám nový lidi
Přežil jsem na standardním pokoji první den a půl. Pomalu si začínám zvykat, že nejsem středem pozornosti jako na jipce. Místo vlastního EKG a tlaku na monitoru za hlavou pozoruju vlastní bublání v břiše. Docházím k závěru, že když člověk jenom leží, tráví jinak, než když se i pohybuje. Taky ta nemocniční strava! Je sice chutná, ale po skoro čtyřech dnech, kdy jsem nejedl nic, nafutroval jsem se asi moc. A střeva si to tam teď přehazují sem a tam a nevědí, co s tím nadělením. Každopádně čekám, co se stane a čas běží.
Zaklepání na dveře. Vešla mladá sestřička, usmála se a oznámila mně, že už nepotřebuju katetr.
„Aha. A co to znamená?“
„Zbavím vás hadičky a budete čůrat do bažantu.“
Viděli jsme se sestrou poprvé v životě a hned šli na věc. Odhrnula mně peřinu, sklonila se na moment k hadičkám a najednou rychle zatáhla. Cítil jsem až v uších, jak ze mě cévka vyjela. Chvíli jsem měl v podbřišku pocit, že jsem nastoupil do výtahu a ten se řítí k zemi. Ale ustálilo se to. Myslím, že i oči se mně vrátily zpátky do důlků.
„A teď byste se měl co nejrychleji vyčůrat,“ oznámila mně vesele sestra. „Jinak vám tam tu cévku zase vrátíme.“
Usmívala se a pořád držela v gumové rukavici mou hadičku. Přišla mně hodně dlouhá. Napadlo mě zažertovat na téma, že je asi tak dlouhá právě proto, že moje přirození není zrovna krátké, ale sklapl jsem. Možná by mně řekla něco v tom smyslu jako ta klátivá sestra včera. Totiž, že oni tady nejsou na humor, ale na práci. Je to můj problém. Potřebuju pořád mluvit. A v choulostivých situacích zvlášť.
„A jinak všechno v pořádku?“ zasmála se sestra, která byla úplně v pohodě.
„Trochu bublám.“
„Tak si tady bublejte, a kdyby něco, tak zazvoňte,“ opět se usmála a opustila mě i s hadičkou. Uchopil jsem bažanta a začal se soustředit.
Prvním spolunocležníkem na standardním pokoji byl starší muž z jipky. Ten co většinu dne spal, pak se probudil, řekl: „Kurva,“ a zase usnul. Pokračoval v tom i tady. A tak jsem vedle něho tiše ležel a bublal si.
Další den odjel do nemocnice do Štramberka. Na pokoji se objevil motorkář nebo spíš motokrosař s třemi šrouby v noze. Vykládal mě, že trénoval na trati a nějakej vůl bagrem rozšířil poslední skok a neřekl mu to, takže jel sice jako vždycky, ale doskok nebyl jako vždycky, takže místo za skokánek doletěl na skokánek. Ale prý ta zlomená noha nic není. Takhle měl před deseti lety zlomenou i druhou. Na snowboardu. A to bylo mnohem horší, protože zlomenina byla tříštivá a navíc ho operovali v Šumperku. A všichni známe Šumperk! Jenom tři dny hledali vhodnej hřeb do jeho nohy. Navíc prý nedostal vůbec nic proti srážení krve, takže úplně cítil, jak se mu tělem posunují chuchvalce sraženin. Ale byl tenkrát mladej a tak ten Šumperk přežil. To, že jsem na něho mával na jipce, si nepamatoval. Nepamatoval si ani to, že letěl vrtulníkem. Další den jel domů. Když odjížděl, popřál jsem mu hodně sexu, protože je prý zdravej. Honza protáhl obličej a řekl, že na domácí sex už není. Vzhledem k tomu, že nemůže na nohu šest týdnů ani došlápnout, je tady naděje, že názor na domácí sex opráší.
Na pokoj se dostavil farmaceut Dušan. Dostal od ženy zážitkovej poukaz na dovolenou s lyžováním se psím spřežením. Ale sníh byl těžkej, psi zabočili, on ne, a koleno se mu otočilo kolem osy. Takže si ten zážitek od ženy protáhne. Protože rozuměl lékům, připravil se na operaci líp než anesteziolog. Možná jim chtěl pomoct, možná neměl důvěru a chtěl si pojistit, že ho nic nebude bolet. Druhej den mu říkali, ať už jim to příště nedělá. „Jasně!“ odpověděl blahosklonně Dušan a odmítl sníst nemocniční polívku, že mu přijde strašně chemická.
Další den šel domů a postel vedle mě obsadil badmintonista Jiří. Firemní turnaj a přetržená Achillova šlacha. Takže místo rautu odjezd do nemocnice. Neuvěřitelný, jak se pacienti rychle střídali! Ta postel kousek vedle mne vydělávala líp než židle v hospodě! Kdežto já byl pořád ležák. Se svým bažantem a mísou po zadkem. Prostě prodělečnej kunčaft.
Z Jiřího šlo cítit, že má z operace strach. Navíc působil strašně vychovaně a distingovaně. Člověk z lepší rodiny. A tak jsem si jako zkušenej nemocniční povaleč dovolil zažertovat na téma sepse. Jiří si pustil na mobilu hudbu a do uší si dal sluchátka.
A tak jsem svůj osmej den na pokoji v leže zase osaměl.
Pokračování zítra…