SLEZINA
4.část
Moje vlastní děcka
Po devíti dnech v nemocnici pořád jen v leže na posteli jsem začal žárlit. Jak jsem psal včera, spolubydlící pacoši se střídali po dvou třech dnech podle jednoduchýho principu – první den příchod – druhej den operace – třetí den odchod. A to někteří přiletěli i vrtulníkem! Mě se tohle netýkalo. Na co žárlím, je fakt, že i když to tihle lidi brali fofrem, stihla k nim přijít návštěva.
Já tady ležím jak želva na krunýři, nikam neuteču a návštěva se konala víceméně jednou, když jsem potřeboval kartáček na zuby a těch pár ostatních bylo v kalupu. Monika má totiž soustředění prostějovskýho krasobruslení, který vede. Nemá čas. A zbytek mých dvou až tří přátel, kteří by snad byli ochotní přijít za mnou do nemocnice, zůstali v Tišnově na Vysočině. Ale těm jsem raděj ani nedal o svým úrazu vědět, protože by mně vzkázali, že jsem debil.
O to víc jsem samozřejmě zneužíval návštěvy nemocných kolegů. Přišli fešné manželky, dokonce i spolupracovnice, rodiče pacientů i děti, všichni. A já jim vykládal, jak to mám těžký. A jak se návštěvy střídaly, tak znovu a znovu. Docela rychle jsem svý vyprávění zdokonalil, takže jsem dostával pomeranče, banány i buchty od lidí, který jsem vůbec neznal. A jedna mladá slečna mně dokonce zaběhla do bufetu pro zmrzlinu a nevzala si ani korunu.
Takhle to bylo. Neradostný chvíle bez blízkých, kdy si musíte vyrobit blízký z úplně cizích lidí, jsou pryč. Protože dnes dorazí celá moje rodina. Soustředění oddílu krasobruslení skončilo. Sláva! Přijde Monika i naše děti. Dvanáctiletej Matěj a osmiletá Lucinka. Takže jsem docela frajer, kterej má taky svý sociální vazby. Žádný vořezávátko bez vztahů.
V pět hodin nepřišli. Zpoždění. Ale o půl šesté byli tady! Navíc kolegu badmintonistu pustili domů, já zůstal chvíli na pokoji sám a mohl si návštěvu dětí náležitě užít.
Nikdy mě nenapadlo, jak pro ně může být návštěva nemocnýho otce zajímavá. Zvlášť když máte na boku postele bažanta, o kus dál dvě chodítka, vysunovací lampu, v rohu pokoje invalidní křeslo, čudlíkový ovládání na sestru, spouštění televize, ovládání žaluzií, výhled na komín z okna, starou pavučinu v rohu, všudypřítomnej dezinfekční zápach a jako frajeřinu největší, polohovací postel, která se dá ovládat jak z pozice pacienta, tak zepředu, což jsem ani nevěděl.
Dnešní generace mladých lidí se neptá, na co tlačítko je. Hned mačká. Nohy mně jely nahoru. Hlava dolů. Monika Matěje okřikla, ale Lucinka si to taky chtěla zkusit.
„Ať si to zkusí,“ chtěl jsem být hodný otec. A tak jsem chvilku jezdil nahoru a dolů. Zábava největší. Možná z mých dětí vyrostou provozovatelé lunaparků.
Potom Matěj objevil chodítko. Zranění lidé se o ně opírají a pokoušejí se chodit. Zdravé děti se na chodítku umí i houpat. Naštěstí se o chodítko nemusely hádat. Byly tam dvě. Takže se za moment houpala i Lucinka. Ocenil jsem, že jsou to velmi stabilizační pomůcky, protože nespadly.
Dokonce i stahování a vytahování žaluzií zajímalo moje děti víc než nemocný otec. A to nemluvím o kolečkovém křesle, kterým se vozí nemocní pacienti do sprch a na vyšetření. Občas jsme je okřikli, ale v nemocnici se moc halekat nedá.
Vysunovací lampa zaujala i Moniku. Dá se všelijak polohovat, takže si můžete na pacienta posvítiti z jakékoliv strany a zblízka. Doma takovou věc nemáme.
Pochopil jsem, že jsem děti naučil chovat na dětským hřišti – když vedle na zahrádce popíjím pivo – ale ne v nemocnici. Na dětským hřišti právě byly! Musíme výchovu posunout i jiným směrem. Až mně bude líp, zajdu s nimi určitě na hřbitov, aby, až mě tam povezou v rakvi, neskákaly po náhrobcích.
Návštěva trvala si dvacet minut a já byl na umření. Děti přeházely pokoj i moje vnitřnosti. Od zranění mně ve slezině ještě takhle nepíchalo. Byl jsem vděčný, když odcházely, že mám ještě vůbec sílu jim zamávat a tvářit se pozitivně! Je fakt pravda, že kdy vidíme, jak naše děti rostou, že vlastně vidíme, jak my stárneme. Za těch dvacet minut moje stáří akcelerovalo jako blesk.
Jsou pryč.
V klidu jsem se natáhl a vydechl. Ozvalo se zaklepaní! Naštěstí vešla sestra. Profesionálně se usmála a vbodla mně do břicha injekci fraxiparinu. Bezva. Všechno je už zase v pořádku a já se léčím.
Pokračování zítra…