Vyberte stránku

SLEZINA

6.část

Nudle

   Začíná to být s tou slezinou zdlouhavý. Zvlášť, když jsme se po třinácti dnech dostali zase zpátky na jipku. Sice ne v Olomouci nýbrž v Brně, ale to je změna samozřejmě jenom zeměpisná. Jinak se na jipkách leží stejně a z žil vám vedou podobné hadičky. A proto, abych pořád nenudil se slezinou, mohli bychom si dnes povykládat o něčem jiném. Třeba o nudlích. I když to spolu nakonec samozřejmě souvisí. Nudle a slezina.

   Když jsem se po dvou dnech dostal zase na standardní pokoj – ten už taky známe z dřívějška – skrývá v sobě naději, že se uzdravujete, ale i obrovskej stres z toho, že už nejste tak ostře sledovanej – potkal jsem tam nejpodivuhodnějšího pacienta v mém dosavadním putování po nemocničních zařízeních.

   Dorazil jsem na místnost a nejpodivuhodnější pacient ležel na posteli. Úplně normálně. Nejevil ani náznak ze své budoucí výjimečnosti. Pozdravil jsem. Neodpověděl. Opět nic mimořádného. Asi je po operaci a je zfetovanej. Takových lidí bez reakce potkáte v nemocnicích mraky. Když jsem však ulehl na postel, vymrštil se najednou do sedu jako pružina, podíval se na mě a řekl: „Nudle.“

   A zůstal sedět a díval se na mě. Možná by líp vyznělo, kdybych napsal, že zíral.

   „Nudle,“ řekl znovu a pohled od mé osoby neodklonil ani o píď.

   Bylo to hodně dlouhé a navíc ten člověk ani nemrkl. Taková nepřirozenost vás minimálně zaujme. A ten veliký placatý obličej! Teď! Několikrát za sebou rychle zamrkal a zase se ani nehnul. Podíval jsem se na chvíli z okna. Na protější straně ulice byly domy. Počasí nic moc. Je pod mrakem a zima. Že by támhle letěla sněhová vločka? Zajímavé. Určitě se brzo oteplí. Vrátil jsem se očima zpět do pokoje a kontrolně koukl na souseda vedle. Byl tam a zíral na mě. Chvíli jsme na sebe tiše hleděli a já doufal, že mu zacuká koutek a vyjde najevo, že jde o legraci. Ale koutek se ani nehnul, ani oči se nepřivřely, ani smích nepřišel. O humor, kterým si zoufalý pacient krátí nemocniční čas, a jen tak pro zábavu straší ostatní nudlemi, tedy nejde. Rychle jsem pohledem ucukl, abych šílence nerozdráždil.

   „Nudle,“ ozvalo se zase vedle mě.

   „Balák,“ odpověděl jsem klidně. „Luboš Balák.“

    Ale vedle bylo ticho. Muž, přibližně stejně starý jako já, zůstal u nudlí. Žádný Arnošt nebo Josef k nudli, čímž by se všechno hezky vysvětlilo, nepřipojil. Najednou vstal a začal chodit po pokoji. Sem a tam sem a tam. Rázoval jako Švejk do Budějovic. Pak si lehl na postel a usnul. Vykradl jsem se tiše na chodbu. Tam jsem se od sestřičky dozvěděl, že je to chovanec z jistého ústavu, který jde na operaci s křečovými žílami, a že je to strašně hodnej, veselej a absolutně neškodnej maximálně tak trochu hyperaktivní instabil.

   Začal jsem přemýšlet, že si připlatím za nadstandardní pokoj. Ale neutíkal bych? Život je přece takovej. Tohle dám! Vrátil jsem se zpátky a ihned, jak jsem ulehl, soused s křečovými žílami se posadil a řekl své oblíbené slovo. A zíral na mě. Počasí venku se nezměnilo. Pořád pod mrakem. Vzal jsem si časopis a začal číst.

   „Nudle.“

   Vstal jsem a vyrazil na chodbu. Chvilku bloumal jen tak mezi normálními marody a pak si koupil v automatu kafe. S tím jsem se vrátil na pokoj. Ihned, jak jsem dosedl, vystřelila vedle mě pružina. Ale došlo ke změně. Už nezírala na mě, ale na kelímek s kávou.

   „Nudle.“

   „Chcete kafe?“ Nabídl jsem kolegovi kelímek. Ne. A pak mně v kapse zachrastilo pár drobných.

   „Nudle.“

   „Chcete drobák?“

   Vytáhl jsem desetikorunu. Z pružiny se stal blesk. Vyďobl mně kovák z ruky a zmizel. Za chvíli se objevil s kelímkem s kávou a už na mě nezíral ani nemluvil o nudlích. Byl jako vyměněnej. Po standardním pokoji chodil důstojný muž. Kníže. Byl jsem na sebe hrdej – jak skvěle jsem si dokázal poradit! A pak jsem se vyděsil. Kolik takových kelímků za den vypije? Nebude můj klid na pokoji stát víc peněz než nadstandard? Ale z kolegy se stal mílius. A už po mně nic nechtěl. Pravda, přestal jsem pro něho v podstatě absolutně existovat, ale to zase nebyl způsob komunikace, který by mně nějak vadil. Další den jsem šel domů. Sbalil se a čekal na odvoz. Pak jsem si vzpomněl, že jsem na pokoji zapomněl kartáček na zuby. Vrátil jsem se. Na mé posteli ležel už jiný pacient. Proti němu seděla pružina a zírala na něho.

   „Pardon,“ řekl jsem a vzal si kartáček na zuby.

   „Co má pořád s těma nudlama?“ zeptal se mě nový pacient na odchodu.

   „Ani nevím,“ zalaškoval jsem s ním a opustil Úrazovou nemocnici Brno.

   Ano, ještě i zítra bude pokračování…