SLEZINA
8.část
Dortík
Po dietní chybě, kterou se mně podařilo překonat jistě jen proto, abych se v budoucnu nějaké další podobné dopustil a ta mě s konečnou platností zabila, se v příběhu vracíme před tento výpadek.
Doktor Krass mě z Úrazové nemocnice Brno propouštěl s těmito slovy: „Ruptura sleziny se může opakovat. Dávejte na sebe pozor. Dodržujte lázeňský režim, což je trocha alkoholu, trocha sexu a hlavně hodně odpočinku. Nedělejte žádné rizikové činnosti. Nejezděte na kole. Nepadejte se schodů. Nelezte do hor. Měl byste pobývat v rozumné vzdálenosti od nějaké nemocnice. Kdyby vás začalo bolet břicho, zavolejte si rychlou a jeďte tam. Dávejte pozor třeba i na bezpečnostní pás v autě. Škubne a slezina je teď háklivá, pořád tam máte veliký hematom…prostě se maximálně opatrujte…“
Kýval jsem soustředěně hlavou. Rozumnej pacient.
„Můžu jít do sauny?“ zeptal jsem se.
„Pitomost,“ sykl doktor a rychle se se mnou rozloučil.
Monika pro mě přijela z Prostějova autem. Když jsem si zapínal pás, vzpomněl jsem si na doktora Krasse.
„Doktor v nemocnici říkal, že bysme měli jet opatrně,“ oznámil jsem Monice, když se mnou uháněla po dálnici k domovu.
„Zapomněla jsem dědovi nachystat oběd.“
„Ale…“
„Když nepřijedu včas, udělá si zase konzervu,“ řekla Monika a přidala plyn. „A pak, jet po dálnici pomalu je nebezpečnější, než jet plynule.“
Člověk si myslí, že když se dostane z nemocnice konečně domů, tak má vyhráno. Ale nevýhody domácího léčení jsou vidět hned. Tak například postel. Doma máme postele mnohem níž než v nemocnici, takže se na ně blbě lehá a ještě hůř vstává. Navíc nejsou polohovací. Pod hlavu si musíte narvat polštáře. Ložnici máme z nějakýho důvodu v patře, kde není záchod. Mám dodržovat pitnej režim, takže se dost nachodím. Nikde tu není ani stoleček s výsuvnou deskou na obědy. A ten personál! Sestřičky v nemocnici se střídají, tím obnovují své síly a jsou za práci alespoň nějak placeni. Členové rodiny placeni nejsou vůbec. A doma nemají na starost jenom vás. Z toho důvodu asi chybí nad postelí bzučák. Kdybych ho zmáčkl, stejně by nikdo nepřišel. Lidi v domácnosti by si spíš mysleli, že přijela pošta.
Zkoušel jsem Monice říkat, sestřičko, abych ji naznačil, že co jsem se vrátil z nemocnice, očekávám doma jinej režim, než když jsem zdráv, ale moc jsem nepochodil. Má toho moc. Třeba dědu, kterej dole čeká na oběd s pohotovostní konzervou v záloze. A pak děcka.
Kristepane – děcka! Teď jsou ještě ve škole, ale brzo se vrátí! Vyděsil jsem se. Vychovávám je totiž moderně. Nechávám je být, ať se vydovádí a najdou si svou životní cestu samy. Takže rostou jako plevel. A já jsem pro ně v podstatě hračka, po které se dobře skáče a dobře se do ní šťourá, ale s mizivou autoritou. Ti až přijdou ze školy, skočí na mě a tím mě zabijí. Matěj do mě rýpne dřevěným mečem, slezina praskne. Zvlášť když Monika říkala, že se na mě těší. Neměl bych se v ložnici zamknout?
Už je slyším! Už jdou po schodech!
„Tatýnéééék…“ volá Lucinka a běží za mnou.
„Stát!“ zařval jsem na ně. Děti se zastavily. Propíchl jsem je vážným pohledem. „Milé děti,“ začal jsem vysvětlovat, „váš tatínek je nemocnej, raněnej, upadl na kole, rozumíte?“ žádná novinka, musím jim to přiblížit víc. „Jsem teď zranitelnej, lehce rozbitelnej, křehkej…křehkej…asi jako dortík.“
„Dortík?“
„Se šlehačkou?“
„Ano. Jsem dortík. Se šlehačkou. Žádná trampolína.“
„Já tě sním!“ hnala se na mě Lucinka. Problém mé výchovy je i v tom, že i ty nejvážnější proslovy berou moje děcka jako srandu. I teď si myslí, že dortík je nějaká kulišárna a něco veselýho se rozjede.
„Stát!“ zařval jsem. „Jsem dortík! Žádnej váš fotr! Křehkej dortík se šlehačkou, kterýho se nesmíte dotknout ani prstem! Ke kterýmu se nesmíte ani přiblížit, aby se nezdrcl! Aby neupad na zem a nerozbil se! Rozumíte, sakra?!“
Chytil jsem se za slezinu, ve které bodlo. Asi nesnáší hlasitej křik. Děti sklopily hlavu a mlčky opustily ložnici. Asi šly přemýšlet, jak je možný, že se jim z nemocnice místo otce vrátil křehkej dortík.
Pokračování zítra…