SLEZINA
10.část
Slezina a sex I
Rodina kolem mě konečně začala udržovat alespoň trochu lázeňský režim. Pravda, musel jsem na ně několikrát zařvat, že jestli si to neuvědomujou, tak jsem nemocnej a tímhle mě nepomáhají:
„V nemocnici se nikdo nehádal, sakra, jestli se pustí v televizi Šmoulové nebo Simpsnovi, v nemocnici se neválelo lego po zemi, v nemocnici se netřískalo dveřma a furt se tam neluxovalo! Já tady potřebuju, sakra, klid, lidi, já tady potřebuju pohodu, a přitom si tady připadám jak v minovým poli!“
Po sedmém osmém hysterickém výlevu pochopili. Umlkli a pohybovali se po domě zvolna. Našlapovali potichu a opatrně, aby se ani záclona u okna nepohnula. Přesně takhle jsem to nemyslel, ale pořád lepší než ten bordel, co tady byl před chvilkou. Členové mé rodiny neznají střední cestu. Jdou z extrému do extrému. Napřed jsem byl já v minovým poli, teď zase oni krouží kolem mě jako kolem nebezpečné bomby, která může kdykoli strašlivě vybuchnout.
Úplně slyším Moniku, jak dětem vysvětluje: „Tu bombu má táta v břichu. Jmenuje se slezina. A když mu bouchne, rozmetá všechno na kusy.“
„I tátu?“
„I náš dům! Místo něho bude jenom kráter plný krve.“
„Vetřelec.“
„Takže pššššššššššt!“
Ten klid byl samozřejmě přehnanej. Hranej. Ale co mám dělat? Když nikdo nedokázal děcka vychovat tak, aby byly v klidu přirozeně – když to otec potřebuje – tak ať si na ten klid teda aspoň hrají. Mně to nevadí! Mně je to jedno! Neřeším to! Rodina se prostě dostala do extrémní situace a musí si s ní poradit. Extrémní situace formují charakter. Oni si s tím určitě poradí a nakonec z nich vyrostou lepší lidi.
Já sám přemýšlím o jiných věcech. Byl jsem patnáct dní v nemocnici, z toho deset dní ležel jako prkno, teď jsem šest sedm dní doma, to je do hromady přes dvacet dní v posteli na zádech. Veškerej jinej život žádnej. Tím „veškerej jinej život žádnej“ myslím i sex. Nula.
Myšlenky na sex samozřejmě vítám. Znamenají totiž jediný. Že se uzdravuju! Jinak by se přece tělo, který má všechny svý síly věnovat léčbě, nerozptylovalo takovými nesmysly! Zákon přírody je jasnej. Napřed se musí uzdravit jedinec, teprve pak až může souložit. Opačně to nejde.
Možná tělo potřebuje pokročit v léčení. Protože sex má na tělo blahodárnej vliv. To ví každej. Potřebuje sexuální injekci, aby v uzdravování poskočilo rapidně dopředu. Jenom tím, že myslím na sex, tak cejtím, jak skvělě regeneruju. Logicky z toho plyne, že kdybych sex praktikoval, regeneroval bych mnohem rychleji. Možná bych úplně akceleroval.
V ložnici se objevila Monika. Zamrkal jsem na ni a řekl, že vypadá dobře.
„Ale?“ podívala se na mě,“ už se uzdravuješ?“ pochopila celkem rychle.
„Myslím, že jo.“
„Fakt?“
„Možná bys měla děcka vypustit na zahradu.“
„Jenom abys to nepřehnal!“ podívala se na mě vážně. „Musíš myslet na svoje zdraví. Musíš opatrně! Stačí pohyb a…!“
Uvědomil jsem si, že ještě před chvíli jsem všechny nutil, aby kolem mě našlapovali opatrně. Aby mluvili tiše. Aby se mě nedotýkali!
„Chápeš přece, že seš vážně nemocnej,“ pokračovala Monika, „takže hlavně klid a pšššššššt…a neudělat nějakou hloupost!“ řekla a opustila ložnici.
Dělá si srandu? Posmívá se? Je pravda, že pořád ještě ulehám na postel tak, že si vlezu na všechny čtyři, potom opatrně dolehnu na břicho, a potom se začnu ještě pomaleji otáčet na záda, přičemž musím koordinovat otáčení ruky a nohy, aby postupovaly zaráz, aby se mně tělo moc nepřekroutilo, až postupně, pomalu a bezpečně dolehnu na záda. A pak ležím. Kam do tohoto pohybu vložit kopulaci?
Jsem prostě velmi křehká nádoba. Ale copak velmi křehké nádoby nedělají sex? Určitě ano, jen asi jinak. Musím to promyslet. Nechtěl bych při sexu umřít na vnitřní krvácení. To by byla zbytečná frajeřina. I když takovou pěknou smrt při sexu si přece přeje každej, já samozřejmě taky, ale ne teď, hodilo by se mně to víc ve sto deseti.
Situace se komplikuje. Ale neházím flintu do žita. Nejspíš i proto, že mě myšlenky na sex neopouštějí. Naopak. Když se problém správně popíše, tak se najde i správný řešení. A můj problém zní – jak rozpumpovat sebe a slezinu nechat v klidu?
Pokračování zítra…