Luboš Balák
JAK JSME JELI DO CHORVATSKA A BYLO TAM ŠKAREDĚ
(veselé čtení na prázdniny)
1. kapitola
1. Milión Čechů
Rozhodli jsme se, že v létě pojedeme do Chorvatska k moři. Já s Monikou, naše děcka a známí. Jindřich s Květou a Václav s Jarmilou. Ti pojedou sami, protože mají děti starší a už na rodiče z vysoka kašlou. Možná náš nápad nepůsobí vůbec originálně, ale věřte, že jenom proto, že jsme teprve na začátku.
Jede s námi totiž i Chytrej Kája s Magdou a jejich ratolestmi. Karlovi se za jeho zády říká Chytrej Kája, protože všemu rozumí. Ke všemu se dokáže vyjádřit a má skvělý nápady. Když navrhnete vyrazit někam na výlet, přijde s tisíci vylepšeními. Pravda, někdy se kvůli vylepšením nedorazí k původnímu cíli, ale to nevadí, protože jsou všichni nakonec rádi, že se vrátili domů a zůstali na živu.
Teď Chytrýho Káju napadlo, že bysme měli jet do Chorvatska mimo hlavní sezónu. Před ní. Oni tam takhle byli loni a bylo to skvělý!
„Do Chorvatska v hlavní sezóně jezdí jenom kreténi!“ vysvětloval nám na poradě v hospodě U prutu. (Kam prý chodíme s klukama tak často hlavně proto, že si chceme zavzpomínat na mládí, říká Jarmila.)
„Do Chorvatska jezdí takhle milión Čechů,“ podotkl Jindřich.
„To se nevylučuje.“
„Jasně.“
„Jet do Chorvatska před sezónou má jenom výhody! Fakt! My jsme tam takhle byli s Magdou loni, žejo, Magdo, a ukázalo se, jak to bylo chytrý! My nejsme žádnej milión blbejch Čechů, který se ženou do Chorvatska jako stádo krocanů na porážku.“
Tohle si prosím dobře zapamatujte.
„Počítejte se mnou, lidi…“ začal vyjmenovávat výhody dovolené mimo hlavní sezónu. „Za prvý nikde nikdo, volný silnice, žádný zácpy, prázdný pláže, promenády i hospody. Chorvati teprve všechno připravujou, vylízaj z nor a těší se. Ještě nejsou otrávený, takže slunečníky jsou třeba zadarmo. Žádný fronty v obchodech, žádný diskotéky do noci, minimum vožralců… Prostě klid, pohodička a jedním slovem PARÁDA!“
Karel se napil piva a pokračoval.
„Vzduch má krásnejch třiatřicet a obloha je vymetená! Azuro. Takže jestli jezdíte do Chorvatska hlavně proto, abyste se spálili, tak se spálíte! Já jsem se loni taky spálil, žejo, Magdo? Magda ze mě stahovala kůži jako pláty igelitu, ha, ha, ha… Ale pořád je to lepší než těch čtyřicet v sezóně, kdy lapáte po vzduchu jak treska. Všechno je prostě lepší, a pro středoevropanskej našinec tisíckrát příjemnější…nic než pozitiva.“
„Spálil se fakt příšerně,“ dodala tiše Magda.
„Jedinej kaz na celý věci je, že tam jezdí i němečtí důchodci a ti se občas na pláži válej nazí, ale to se dá přežít.“
„Jak?“
„Normálně je ignoruješ. A když na tebe mávaj, tak děláš, že je nevidíš! Jednoduchá věc.“
„Proč tam jezdí němečtí důchodci?“
„Protože jsou chytrý! Němci byli vždycky chytrý!“
„A co moře? Není studený?“ zeptala se Jarmila, která je v naší partě známá jako největší zimomřivka, která umí klepat kosu i v přeplněným kině.
„Moře má skvělých dvacet tři až dvacet pět stupňů! Takže příjemně ovlaží a skvěle si zaplaveš. A děcka tam nebudou furt, a tak se aspoň neutopí.“
Chvíli jsme na sebe tiše hleděli.
„Heleďte se, mně je to jedno. Hlavně musíte mít jasno, proč na dovolenou teda jako jedete! Jestli se chcete stresovat na přeplněných plážích anebo si užít klidu a moře…mně je to fakt jedno.“
„Já taky čtyřicítky nepotřebuju,“ promluvil najednou Jindřich. A bylo rozhodnutý. Karel bouchl do stolu a objednal rum.
Tak jsme se nakonec dohodli, že vyrazíme od 4. do 11. června na ostrov Krk, což je sice dost vysoko, ale ostrovy mají všeobecně lepší, stabilnější a teplejší počasí, protože jsou oblejvaný mořem. A moře je co? Moře je přece teplý, jak nám vysvětlil Karel. Suma sumárum, nemáme se čeho bát, protože tam byli s Magdou loni a mají všechno vyzkoušený.
Jarmila potom ještě řekla, že oni tam s Václavem jedou na líbánky. Měli poslední rok nějakou malou krizi, a proto se domluvili, že si to v Chorvatsku udělají moc pěkný.
„Možná byste tam taky mohli jet na líbánky,“ podotkla.
„S váma?“ žertoval Jindřich. „Jakože romantický líbánky ve čtyřech?“
„My tam jedeme hlavně kvůli děckám,“ řekla Magda.
„My taky.“
„Já si tam jedu hlavně odpočnout od blbejch lidí. Jako řidič autobusu to potřebuju,“ vysvětlil Jindřich.
„Jak chcete!“ usmála se Jarmila. Ale naše malicherný důvody ji přece jen bodly do srdce.
Městečko se jmenuje Malinska. A malý penziónek, kde budeme sami, vypadá skvěle.
„Je jenom dvacet metrů od moře. Stačí přejít úzkou promenádu, která bude v tý době zaručeně prázdná, a jsme na pláži.“
Pozitiva nám všem bila do očí. Karel už nemusel nic říkat. Mohli jsme se balit.
Sobota 4. června 5 nula čtyři.
Na parkoviště, odkud chceme společně vyrazit do Chorvatska, jsme dorazili poslední. V autě nebyla dobrá nálada. Balení nás vyčerpalo. Mám při těchto věcech mnohem menší rychlost než Monika. A taky blbý nápady. Pohádali jsme se sedmnáctkrát. I přes to, že jsme si řekli, že se tentokrát hádat nebudeme.
Svítalo, ale byla zima a pošmourno. Někteří známí přešlapovali na místě, jiní seděli v autech. Z jejich obličejů vyplívalo, že je při balení potkali podobný trable. Standard. Takhle začíná každá dovolená, zvlášť když máte děcka. Vyjedete ze zaběhaných kolejí, řešíte tisíc věcí a ještě se u toho máte usmívat. Extrém. Nápor na nervy. Člověka to rozhodí, a nemusí být ani duševně labilní.
Jeden můj známej jezdí na dovolenou tak, že přijde domů, vypne mobil, lehne si na gauč a leží celej týden! Ale to s dětma nejde a s Monikou už vůbec ne. Taková moudrost je pro naši rodinu zbytečnej luxus.
Pozdravili jsme se. Debata nebyla jednoduchá. Příšerný vítr nám strhával slova od úst. Zimomřivá Jarmila na nás zamávala. Odmítla opustit automobil.
„Kde je to globální oteplování?“ zeptal se Jindřich a přitáhl si mikinu ke krku.
„Šest stupňů.“
„No a co?“ Karel trochu znejistěl.
„V takovým počasí jsem do Chorvatska ještě nejel.“
„Fakt?“
„Fakt.“
„Podívejte se proti světlu, nejsou to sněhový vločky?“
„Nesmysl!“
„A kouří se nám od huby.“
„Nesmysl!“
„Ale jo, podívej jak!“ řekla Květa a vydechla opar.
„Není to divný? V červnu? Nějaká anomálie nebo co?“
„A to je právě to nejlepší!“ rozohnil se najednou Karel. „Do Česka přišla studená fronta a my jedeme k moři. Do tepla! To je přece dobře, že se nám páří od huby! Milión Čechů tady bude klepat kosu a my si budem cachtat nohy v teplým moři.“
Poslední nervózní okamžik.
„A navíc, takhle to bylo i loni,“ řekl Karel. „Žejo, Magdo?“ Magda přikývla. „A v Mariboru jsme už byly v kraťasech a v kroskách! A to je na tom ta největší paráda!“
Karla naše vyděšené obličeje bavily.
„Tak už nasedat do aut a jedeme, vy posránkové!“ smál se nám. Potom nastoupil.
Vyrazili jsme. Směr Chorvatsko. Ostrov Krk. Malinska.
2. Karlovy krosky
Naše tři auta se řítí ranní rakouskou dálnicí. Jindřich s Květou, Václavem a Jarmilou jedou v jednom autě. Nevezou děcka. Ušetří. Vídeň, Graz a pořád dál až do Chorvatska na ostrov Krk do Malinské. Jednotvárnost jízdy narušují jen Karlovy telefonáty do ostatních vozů, ve kterých nás upozorňuje, abysme si všimli, že dálnice jsou prázdný.
„Vidíte? Nikde nikdo,“ oznámí lakonicky a položí telefon. Za čtvrt hodiny volá zase.
„Vidíte, pořád nikde nikdo.“
A za další půl hodinu zas.
„Pořád prázdný.“
„Co?“ zeptal se ho Jindřich.
„Dálnice přece,“ řekl Karel. „Nejsem dobrej?“
Když volal po pátý, Jindřich ho na oplátku informoval, o teplotě vzduchu venku.
„Čtyři stupně.
„To víš, Alpy,“ odpověděl mu Karel. „Však už jedeme na jih.“
„Už abysme tam byli!“
Kromě Karla narušují cestu i jejich děti. Magda je posedlá dodržováním pitnýho režimu, a přenesla to i na děcka. Musíme zastavovat, aby se vyprázdnily. Škoda, že se jejich děti nejsou schopné domluvit, aby se vyprazdňovaly společně. Tak zastavujeme častěji, než jsme měli v plánu.
Od Grazu se k děckám přidal i Václav, kterej si s Jindřichem vyměnil řízení a začal konzumovat pivo. Tím se cestování zpomalilo úplně. Ale nemá cenu se rozčilovat. Dlouhá cesta autem je vždycky stresující. V kolektivu zvlášť. Společně jsme vyjeli, společně dorazíme. Není problém se trochu přizpůsobit. Na dovolenou jedou samí pohodoví a dostřediví lidi. Nebudeme kverulovat. Nechceme kazit partu. Drobná negativa jsou vyvážená dobrou společností.
Maribor 10 hodin 20 minut
V Mariboru tankujeme. Bohužel se neoteplilo. Stojíme ve svetrech kolem aut a protahujeme si údy. Jarmila odmítla vystoupit, aby se nenachladila.
Myslím, že přehání.
„Bylo loni taky takhle?“ zeptal jsem se Magdy.
„Loni?“
„Samozřejmě, že bylo loni taky takhle. Přesně takhle. Loni jsme si tady oblíkali kraťasy a nasazovali na nohy krosky, jakej tady byl hic!“ promluvil rozhodně Karel.
„Tak proč si je neoblíkneš?“ zeptal se ho Jindřich.
„Co?“
„Ty tvoje krosky.“
„A kraťasy.“
„Když je to jak loni.“
„No jasně? Proč si je neoblíknu?“ přeměřil nás Karel zvědavým pohledem. „Proč já si je vlastně neoblíknu? Ale vždyť já si je oblíknu. A hned!“
Šel ke kufru auta a otevřel ho.
„Dali jsme si letní oblečení nahoru. Aby bylo po ruce.“
Potom chvíli mlčel. Pokrčil rameny a rychle se převlékl do blankytně modrých bermud a trička s krátkým rukávem a motivem palmy s kokosovými ořechy a sluncem. Na nohy si nasadil oranžový krosky.
„A je to. Jako loni,“ řekl a automaticky udělal několik dřepů, aby se zahřál.
Jarmila v teple automobilu si klepala na čelo.
„Kdybych já si v týhle zimě obul krosky, odskočí mně nehty,“ řekl Jindřich.
„Nechceš se zase převlíct?“ zeptala se svého muže Magda.
„Jsem převlečenej!“ rozhodl se Karel markýrovat teplý počasí dál. „A vy byste se měli převlíct taky!“ V tomhle směru bude hodně tvrdohlavej. Teatrálně se procházel a demonstroval teplý počasí, ale nám byla zima. Foukal děsnej vítr a teploměr ukazoval devět stupňů.
„Úplnej hic!“
Na Karlovo nadšení se chytil Václav. Logický. Podle zastávek měl v sobě minimálně pět piv. Takže byl pod parou. A když viděl Karla v kraťasech, jeho zpomalenému mozku došlo, že jede do Chorvatska a rychle se převlíkl do letního oblečení taky.
Jarmila v teple automobilu zuřivě kroutila očima.
Ale krosky si nevzal. Tenhle typ bot nesnáší.
„Není horší pohled na pláž, než když na ní vidíš milión Čechů v kroskách,“ řekl a nasadil si na nohy prastarý vietnamky.
Karel ho upozornil, že na pláži nebude nikdo, protože nejedeme v hlavní sezóně, ale víc se hádat nechtěl. Byl rád, že do jeho teplých krajin přiletěla alespoň jedna vlaštovka.
„Brr… Je mně z vás zima, hoši!“ řekla Květa.
„Měli bysme jet…“ Promluvil ze srdce všech zmrzlých výletníků Jindřich.
„Taky jsme měli loni zmrzlinu,“ upozornil tatínka Karla Pavlík.
„Nasedat! Jedem!“ zavelela Magda.
Naskákali jsme do vyhřátých automobilů a uháněli dál. Směr Malinska.
Nad mořem 12 nula nula
Zbytek cesty probíhal víceméně klidně. Jen Jindřich před námi na dálnici několikrát nebezpečně zakličkoval. Bylo to prý tím, že místo cesty sledoval teploměr automobilu.
Sjíždíme z kopců nad ostrovem Krk. Vidíme moře. Válí se hluboko pod námi. Minimálně v našem automobilu se nálada zlepšila. Jsme u cíle!
„Moře!“ volaly naše děti vesele. „Moře!“
Přejeli jsme most a dorazili do Malinské. Na parkovišti jsme vystoupili z aut. Jindřich se protáhl a řekl, že není možný, že má moře slibovaných dvacet tři stupňů, protože vzduch má čtrnáct a z moře by se pak muselo pářit jako z parního kotle. Potom se zeptal Magdy, která stále vedle něho, jestli to bylo loni taky takhle. Magda sklopila oči.
„Bylo nebo nebylo?“ naléhal na ni Jindřich, ale její poctivá duše se nedokázala vymáčknout.
„Samozřejmě, že bylo takhle,“ volal na Jindřicha za moment Karel a zadíval se na ocelové nebe. „Přesně takhle bylo. Na obloze byl úplně stejnej mráček. Ale ten rychle vyprší, jako loni, a ta malá bouřka nám aspoň pěkně vyčistí vzduch.“
„Tohle nevypadá jako letní bouřka, ale spíš jako deka,“ řekl mu na to Jindřich.
„Nesmíš posuzovat středomořský mraky podle těch našich,“ upozornil ho Karel a nasadil si sluneční brýle.
3. Nudle u nosu
Penzion jsme našli rychle. Opravdu stál dvacet metrů u moře a vypadal malebně i v tom sychravým počasí. Oáza. Karel šel sehnat domorodce, který nás měl ubytovat. Bydlí prý kousek stranou, ale dlouho se nevracel.
„Že by ho nemohl najít?“
Ukázalo se, že ho nemohl vytáhnout z domu. Muž v důchodovém věku s obrovským knírem dorazil zabalený v dece. Vypadal jako medvěd právě vyrvaný ze zimního spánku. A u nosu měl velikou nudli. Drasticky kazila dojem z jinak vitálního staříka.
I z našeho příjezdu.
Jarmila několikrát zakašlala. Snažila se tak upozornit muže na nudli, ale ten nepochopil. Mžoural na nás ospalýma očima jako by nevěřil, že jsme skutečně tady. Nikde žádný lesk ani jiskra. Žádné dobře známé rentgenové pohledy, kterými tihle hoši z Jadranu kontrolují, jaké jste jim přivezli ženy. Nic. Chladnokrevný mlok, kterého slunce letos ještě neroztopilo. Jel na základní životní funkce. Vilnost nula. Neměl o naše kousky něžného pohlaví ani nejmenší zájem.
Jarmila začala posmrkovat, ale ani to nepomohlo. Stařík byl rád, že stojí na nohách. Nudle nenudle.
Přejímka penziónu proběhla rychle. Chorvat se v chladu nechtěl dlouho zdržovat. Několikrát ukázal doleva doprava, do schodů, řekl několik slov a odešel zase hibernovat.
„Ten byl pěkně zazimovanej,“ řekl Jindřich.
„Tak rychle vybalovat!“ zatleskal Karel a hrnul se k autu.
„Možná se vám nelíbila ta nudle u nosu,“ pokračoval ve své myšlence Jindřich, „ale to je normální. Chorvati to takhle maj. Dokud jim neupadne, zima neskončila.“
„To je ale pěkná kravina, „smál se Karel hlasitě od auta. „Ha, ha, ha!“
13 hodin 23 minut
Penzion byl útulnej. Ale fakt malej. Až těsnej. Je zajímavý, že některý domy, který vypadají z venku prostorně, jsou zevnitř tak titěrný. Dělají to snad tlusté zdi? Nebo je to jen šálení smyslů? A záleží vůbec na tom, jak dům působí? Někteří lidi taky zvenku vypadají impozantně a zevnitř je to ubohost.
Naše pokojíky připomínaly malé kobky. Možná i kvůli tomu, že nebyly otevřené okenice.
Dvě postele, malé okýnko pro Jindřicha s Květou a Václava s Jarmilou a o něco větší pokojíky s třemi postelemi s přistýlkou pro rodiny s dětmi. V našem pokojíku byla navíc ještě obrovská dubová skříň, která prostor k pohybu po místnosti zmenšovala na minimum. Dva kroky doleva. Dva kroky doprava
Jak se ukázalo, velké dubové skříně měly v pokojích všichni. Divili jsme se, protože z prostoru penziónu ujídaly zbytečně spoustu metrů krychlových.
„Asi nějaký dědictví,“ vyřešil záhadu Jindřich. „Chlápek to neměl kam šoupnout, a tak to šoupnul sem.“
Malá obytná místnost s rozkládacím gaučem, stolečkem, několika lehkými moderními křesly – z vyviklanýma nohama.
„Podivuhodný,“ promluvil Jindřich, „skříně mají bytelný a nábytek, na kterej se sedá – lagric.“
Televize s ovladačem. Na stěnách několik obrazů s moderními motivy čar a klikyháků. Malá koupelna a dva malé záchodky.
„Ajta krajta.“ Prohlásil Jindřich, když zjistil, že se dveře jednoho z nich otvírají dovnitř. Se svými sto třiceti kily se na tenhle záchodek nevleze. Takže má k dispozici jenom jeden. V tomhle směru chtěl být trochu líp zajištěn, ale ono se to zvládne. Musí.
Pidikuchyňka, do které se podle Jindřicha vleze maximálně jeden a půl kuchaře (kuchařky).
„Na pobyt v kuchyni si budeme muset udělat rozpis,“ prohlásila Jarmila.
Mikrovlnka, rychlovarná konvice, dva nože a příbory. Vybavení kuchyňky bylo v pohodě. A navíc nejsme v Chorvatsku poprvý, takže jsme solidně vybaveni.
Lednička velká. Všeobecná pochvala.
„Vidíte?“ zářil spokojeně Karel. „Penzion je sice malej ale útulnej! A za ty prachy? Na co bysme pořizovali nějakej luxus, když budeme přece pořád venku, u moře, na pláži, na promenádě anebo na terase! Protože podívejte se na terasu!“
Terasa byla proti stísněnosti penziónu opravdu rozlehlá. Proto se mně zdál dům tak velký! A v rohu stál monstrózní zahradní gril. Karel na něho ukázal prstem.
„Tam je totiž další kuchyňka. Venku se budeme válet na lehátkách, grilovat a pozorovat západ slunce. Žejo, Magdo, jako loni!“ Rozhodil rukama. „Tohle tady je přece jenom na přespání!“
Karel byl z nějakého důvodu stále plný optimismu.
Vylezli jsme na terasu. Tam došlo k prvnímu nepříjemnému střetu s počasím. Když vystoupil Jindřich ze dveří, prudký závan větru mu strhl čepici. Vylítla vysoko do vzduchu, udělala několik lopingů a snesla se do moře.
„Doprdele!“ zařval Jindřich. „Úplně nová!“
„Vy jste chtěli mít penzión, co nejblíž u moře. Asi jste si vůbec neuvědomili, co to může přinést za rizika.“
„Květo, ulítla mně čepice!“ informoval Jindřich Květu, která za něho řešila každej problém, protože je mnohem rychlejší a pohyblivější. Jenže čepice se vzdouvala na vlnách už hodně daleko.
„Kdepak, ta je pryč. Tu nezachráníš! Jedině, že bys povolal pobřežní hlídku.“
„Anebo chceš přijít o čepici i o Květu?“
„Koupil jsem si ji do Chorvatska.“ Zamračil se Jindřich. Ale uznal, že je opravdu zbytečné, aby Květa kvůli jeho pokrývce hlavy nasazovala na začátku dovolené život.
Nicméně tahle událost vedla k tomu, že se rozpoutala zasvěcená debata o větrech.
„Nezdá se vám tem vítr nějak silnej?“
„Monzun.“
„Myslíš, že v Chorvatsku mají monzun?“
„U každýho moře mají monzun,“ tvrdil Václav. „Ten vítr vzniká na bázi rozdílných teplot moře a pevniny. V létě je moře teplejší a tak se žene vlhkej vzduch z moře na pevninu a v zimě je to opačně. Z teplejší pevniny vane monzun suchej vítr na moře.“
„To nemá logiku.“
„Co nemá logiku?“
„Máme přece léto. A přitom mně ten vítr strhl čepici z pevniny do moře.“
„Aha!“ pochopil Václav a napil se piva. „Jako zimní monzun. Tak ale to se dá vysvětlit snadno. Pevnina je prostě pořád ještě teplejší než moře, proto vane monzun jako v zimě.“
„To jsem ani nevěděl, Václave, že seš takovej odborník na větry.“ Prohlásil Karel.
„Mně to přijde spíš jako blizard.“ Řekl Jindřich.
„Suchej, studenej vítr s teplotama pod bodem mrazu.“ Dodal Václav.
„Přesně! Protože tohle moře mně spíš připomíná Baltik.“
„Ha – ha – ha!“ zasmál se nahlas Karel.
„Nejeli jsme místo na jih na sever?“
„Ha – ha – ha!“ zasmál se Karel ještě jednou.
15 hodin 27 minut
„Tady není žádnej Baltik, ale chvilkovej výkyv nepříjemnýho počasí. Anomálie. Zase bude hezky. Na koupání to možná přímo není, ale jinak v pohodě. Jinak se můžete bavit úplně stejně letně jako vždycky.“ Vysvětloval pak uvnitř penziónu Karel nesmyslně ženám, které nebyly u předchozí debaty a tak vůbec nevěděli, která bije.
„Jak třeba?“
„Jak třeba?“
„No?“
„Co já vím?“ zmatkoval chvíli Karel a díval se kolem sebe. Hledal, o co by mohl svoje tvrzení opřít. Ale neudělal dobře, že se chytl úplně první věci, kterou spatřil.
„Co třeba?! Co třeba?! Děcka, půjdeme si zahrát badminton.“
„Hurá!“
„Jako loni! Loni jsme hráli badminton pořád!“
Během pěti minut byly všechny jejich míčky v moři. Plavaly za Jindřichovou čepicí. Aniž by je tam střelili raketou. Stačilo je vyhodit do vzduchu a byly pryč. Stáli jsme za oknem. A jen z ohledu ke Karlově ženě Magdě neříkali nic. Gesto s badmintonem bylo zbytečné. Dokazovalo pravej opak toho, co chtěl Karel. Magda pokrčila rameny a šla do kuchyňky utřít stůl.
„Loni jsme badminton s děckama hráli.“
Karel se vrátil a chtěl půjčit další míčky. Nepůjčili jsme mu nic.
„Až budem chtít, naházíme si je do moře sami.“ Řekl Jindřich.
„Lakomci.“ Procedil mezi zuby Karel a odešel s raketou do svého pokojíčku. Jeho žena Magda zavolala na jejich ustrašené děti venku, že badminton už skončil.
Jindřich si pak šel zakouřit na balkón, ale nepodařila se mu zapálit cigaretu. Naštvaně vytáhl mobil a začal na různých serverech hledat předpověď počasí. K tomu se přidali ostatní.
„Nejpřesnější je ten norskej.“ Propagovala jeden server Květa.
„Nejpřesnější je foreca.com.
„Meteoradar.“
Na tom, kterej server je nejpřesnější, jsme se neshodli. Zato se všechny tři servery shodly na tom, že špatné počasí bude pokračovat. Karel nám stál za zády a naše počínání bral jako zradu.
„A moje koleno taky říká, že bude vlhko a chladno.“ Dodala Květa.
„Stejně jako ta Chorvatova nudle u nosu.“
„Blbost! Bude hezky, žejo, Magdo! Stejně jako loni. Tohle je jenom nějaká anomálie! A proč vlastně sedíte doma jako hnidy? To jste jeli na dovolenou, abyste hnípali mezi čtyřma stěnama? Jde se ven!“
4. Cumulonimbus
Jdeme na procházku. Jindřich se rozvykládal o výhodách dovolené v Chorvatsku mimo hlavní sezónu.
„No, jenom se podívejte na ty pláže. Nikde ani noha. Na promenádě jenom my. Žádný fronty, žádný diskotéky, slunečníky zadarmo. Úplně prázdný hospody. Některý tak, že ještě ani neotevřely…! Jsou zazimovaný. Vidíte ty zavřený okenice? Chorvati sedí u kamen. Anebo odjeli někam do tepla k moři. Nezapomněl jsem na něco?“
„Ale ubytování klaplo, „ řekl Václav. „Je dvacet metrů od moře.“
„Ještě blíž!“
„Vidíte? A pak, že pořád přeháním,“ řekl spokojeně Karel. Patří totiž k lidem, kteří ze spáleného koláče, který právě dopekli, vyloupnou jednu nezkaženou hrozinku a jsou nadšení, že se jim tím pádem podařilo všechno.
„Úplně takhle loni nebylo…“ připustila Magda možnost, že je letos přece jen chladněji.
„Ale bylo,“ řekl Karel. „Úplně stejný teplo.“
Liduprázdné okolí působilo tísnivě. Abychom ten pocit odehnali, začali jsme si povídat o mracích. Brzy jsme zjistili hodně zajímavostí. Tak například dnes už víme, že mrak je viditelná soustava vodních částic nebo ledu v atmosféře.
„Rosný bod je teplota, za kterou se voda v plynném skupenství mění na kapalné.“ Četl z mobilu Jindřich.
„Tohle všechno bysme nevěděli, kdybychom nejeli v červnu do Chorvatska.“
Tmavé bouřkové mraky plné vody se jmenují cumulonimbus neboli dešťokupa. Nimbus znamená déšť.
„Támhle je cumulonimbus!“
„A támhle další! A další!“
„A támhle!“
„To nebude kumulonimbus.“ Promluvil zasvěceně Václav. „To by musely být jednotlivý mraky, ale tohle je spíš obrovská clona přes celou oblohu od nevidím do nevidím. Tomu se odborně říká nimbostratus neboli dešťoclona.“
„Anebo cumulus dekus.“ Podotkl Jindřich. „Dešťová deka přes celou oblohu.“
„Anebo cumulus hovnus!“ zařval najednou Karel. Vypadá to, že začíná ztrácet styl. „Najednou jste odborníci na mraky!“
V kolektivu zatuhla atmosféra.
„Co blbneš, Karle? Proč se vztekáš?“
„Se do mě navážíte!“
„Neblbni.“
„Tohle všechno jsou hnusný narážky na mě!“
„Zas tak špatný počasí není, abysme se museli hádat.“ Řekla diplomaticky Jarmila.
Někteří z nás kývli hlavou. Přesto jsme se rozhodli, že procházku po prázdných promenádách zkrátíme. V těch prostorách jsme se cítili osamoceni.
„Zas na druhou stranu musíme říct, že nebejt tady Karla, tak sem v tomto čase nejedeme.“ Zavrtal si Jindřich.
Bylo ticho.
„Je to pravda, ne? S tím nápadem přišel Karel. On nás všechny přesvědčil, že jet do Chorvatska před sezónou je největší paráda na světě! Co s tím budeš dělat, Karle? Když takhle bude celej tejden?“
„Cože?“
„Vykládal´s, že nám zařídíš nejlepší dovolenou na světě, tak teď mám tady reklamaci!“
„A co já bych s tím dělal? Co? Vy se tady na mě obracíte jako bych byl nějakej vedoucí zájezdu! Jako bych byl nějakej delegát! Jako bych byl cestovní kancelář, co? Žejo, Magdo? Nevíš, proč se na mě se všema těma problémama obracej? Vždyť já jsem taky rekreant, stejně jako vy! Úplnej obyčejnej rekreant jak vy, žejo, Magdo? Rekreant!“
Jindřich se toho hned chytil. Začal Karla oslovovat pane Rekreante a přilil tím další dávku hořlaviny do ohně.
Nálada na naší rekreaci začíná být třeskutá.
20 hodin 17 minut
Večer jsme se začali my dospělí věnovat konzumaci alkoholu, která náladu trochu pozvedla. Děti byly unavené dlouhou cestou a brzy usnuly. Chvíli jsme hledali na mobilních telefonech předpověď počasí, ale potom jsme si to zakázali. Nebudeme se deprimovat. Třeba se stane zázrak a bude teplo jako loni. S vypitým množstvím alkoholu jsme na zázrak věřili čím dál víc. Dokonce se nám zdálo, že vítr ustal a oteplilo se.
Nálada se zlepšila.
Přesto noc probíhala divně. Zvedl se vítr. Působil meluzínu, která vyhrávala jako nějaké rozklížené ďábelské varhany. Ve dvě v noci se utrhla okenice a bušila do zdi.
pokračování veselého čtení na prázdniny každou středu….