- Malé staré autíčko
Strejda Mirek zapnul motor. Vrtulník vyskočil tři čtyři metry do vzduchu a zůstal tam viset. Mirek se rozhodl, že bude stroj řídit opatrněji.
„Já bych chtěl taky vrtulník!“ prosil Matěj.
„Máš tam autíčko na dálkový ovládání – přece – to terénní – můžeš jezdit s ním!“ vyjela jsem na syna, protože mě už nebavil.
Matěj se otočil a běžel pro autíčko. Baterky byly nabité, a tak s ním hned začal jezdit po zahradě. Vrtulník ho už nezajímal.
Helikoptéra bez pohybu nezajímala už skoro nikoho. Dokonce i Pavlík začal pošilhávat po autíčku. Jeho hračka s vrtulí je sice dražší a hezčí, ale je s ní nuda. Na rozdíl od Matějova autíčka, které skáče po trávníku.
„Výborně,“ komentoval události Mirek, „tak my lítáme a vy jste výsadek na zemi.“
„Jak si kluci pěkně hrají, že?“ přidal se Michal. „Strejda je pilot a ty seš řidič, Matěji.“
Marie si odfrkla. Nelíbilo se jí, že malé staré autíčko gumuje jejich nový vrtulník.
„Mirku!?“
„Co?“
„Neměla by se ta věc ve vzduchu někam pohnout?“
„Kam?“
„Není na lítání?“
„Vždyť letí.“
„Neletí.“
„Vznáší se – rekognoskuje terén.“
„Už dlouho! Už ho má zrekognoskovanej, ne? Tak by mohla popoletět někam dál.“
„Tati,“ nervy malého Pavlíka nevydržely. „Půjč mně vrtulník!“
„Ale…“
„Matěj si autíčko taky řídí sám.“
„Opravdu?“
„Tati, prosím, prosím, prosím…“
„Tak mu ho půjč,“ přidala se Marie. „Je šikovnej, taky technickej typ – jako ty.“
„Tati! Tati!“
„Tak jo, tak já ti helikoptéru půjčím, ale opatrně – nejdřív spolu…“
Strejda Mirek přisunul ovládání k synkovi. Opatrně. Z ruky ho nedával, prsty měl pořád na krabičce.
„Pozor! Je citlivý! Žádný prudký pohyby!“
Pavlík chytil kličku ovládání a zatočil. Čekal na řízení dlouho, a tak se chtěl předvést. Vrtulník se vyřítil vysoko nad dům, potom nabral směr kukuřičné pole a zběsile se řítil pryč a dál a zmenšoval se a zmenšoval, až byl docela malý vrabeček.
„Co děláš?“ zavyl strejda a zkusil Pavlíkovi dálkové ovládání vyrvat. Ten ho však držel pevně a točil páčkou. Jako by měl strach, že ho k hračce zase dlouho nepustí. Vrtulník dostal ještě několik zmatených pokynů. Zrychlil, nabral výšku, dostal se kamsi nad střed pole a následoval volný pád mezi stvoly vzrostlých kukuřic. Vrtulník na dálkové ovládání MT 400 bruschless 2,4 Ghz se zřítil k zemi a zbylo po něm jen prázdné nebe.
„Cos…udělal?“ vykřikl strejda a zoufale se podíval po příslušnících rodiny.
„A hledat!“ zařval. „Všichni!“
Sousedovic rodina vyrazila do kukuřice.
Pomáhali jsme, ale rostliny byly vysoké. A husté. Pole rozlehlé. Takže se setmělo dřív, než se vrtulník našel.
Vrátili jsme se domů.
Strejda Mirek se nevzdal. Vzal si baterku, na hlavu natáhl čelovku a vnořil se do kukuřice. Měl strach, že ráno přijede kombajn a vrtulník mu rozloží na součástky.
Sledovali jsme z okna pohyb světla v kukuřici.
„Teď už je bokem,“ komentoval Michal. „Do těch míst vrtulník neletěl.“
„Orientace v kukuřici je těžká.“
„Měl by si vytyčit čtverce nebo to vzít řádek po řádku…“
„Kdyby měli vysílačky, Marie mohla muže ze střechy navigovat,“ řekla jsem.
„Někdy máš kousavej humor jako já,“ pochválil mě Michal. „Ale nejlepší vtipálci jsou stejně naši sousedi. Legraci vůbec nechtějí, a přesto se všichni kolem výborně baví.
„Pýcha předchází pád.“
„V příběhu s vrtulníkem doslova.“
Před polednem strejda Mirek vrtulník našel. Unavený, špinavý, kruhy pod očima, tváře ošlehané od ostrých listů kukuřic, ale šťastný. Kráčel s vrtulníkem v podpaždí jako hrdý rytíř z krvavé bitvy.
„Tak se našel?“
„Našel.“
„Všechno v pořádku?“
„V pořádku,“ chválil si Mirek.
„To bude ten speciální skelet,“ řekl Michal.
…
Po vyhrocených událostech nastal na zahradě nevídaný klid. Letecká společnost od vedle nevystrčila ze své strany dvojdomku ani nos. Několik dní nebylo vidět vrtulník, letecký personál ani pilota.