SLEZINA
14.část
Lemra
Po veselém sexu ve třech – já – Monika – slezina – to vypadá, že tuto činnost hned tak nebudeme opakovat. Tolik příprav, tolik chystání a výsledek spíš legrace. Což není správně, protože mělo jít o regulérní sex. A když to upřesním, legraci měla spíš Monika. Já jsem se bál i při pomalých pohybech o život. Žádný další podrobnosti psát nemůžu, protože by mě partnerka zabila. Tak to někdy příště hodím do povídky a změním Monice jméno.
Takže ležím na posteli a je nuda. Jeden den jako druhý. Ale jisté úspěchy jsou.
Postupem času se mně podařilo rodinu zkrotit. Neustálým upozorňováním na mé zranění a mou křehkost, jsem je přesvědčil, že se uzdravím, jedině s jejich ohleduplností, láskou a pomocí. Bylo za tím hodně práce a dřiny, ale nakonec jsem dokázal jim ty jejich makovice úplně vygumovat!
Odpočíval jsem a oni kolem mě skákali. Jakmile zmizeli, někam se flákat, zasténal jsem. A oni přiběhli. Všichni tři. Děti i Monika. Bezva! Fungovalo to skvěle. Nosili mně časopisy, jídlo do postele, natřepávali peřinu, oblékali ponožky a hledali založené věci, jako například papuče nebo ovladač televize. Povídali si toliko šeptem a okna otvírali jen na moje svolení. Přizpůsobil se mně chod celé domácnosti. Kuchyně i program televize. A najednou jsem se měl líp než v nemocnici, protože já jsem neměl personál, ale služebnictvo!
Výčitky svědomí nebyly. Splatil jsem jim všechny ty legové kostičky pohozené na zemi pod moje nohy a všechny další atentáty na mou osobu, když jsem se vrátil z nemocnice. Oni mě taky nešetřili! Mají nemocného otce, tak ať makaj! Nemoc není jednoduchá. Když už mě máte, říkal jsem si, a navíc zraněnýho, tak si to užijte. Pro mě to není taky žádnej med.
Vychutnával jsem si lázeňský pobyt. Všechno hezky klapalo. Když je člověk chytrej, dokáže si vykřesat pohodlí i z ničeho. Navíc myslím, že mně vědomí mé vlastní chytrosti pomáhalo v léčbě.
„Podej to! Odnes to! Přines to! Udělej tohle! Udělej tam to! Usmívej se laskavě! Bodla by mně zmrzlina! Tak nějak mně tu nemocnou slezinku hezky zevnitř chladí! Samozřejmě! Po schodech nemůžu! Nějak se mně motá hlava! Mohl bych spadnout! A slezina řeže! Honem! Přineste mně ji. Pistáciovou! Nebo snad chcete, abych umřel, děti?“
Dával jsem jim co proto! Příkaz letěl za příkazem. Chválil jenom málo! Vymýšlel jsem úplný blbosti, jenom aby nezlenivěli! Třeba jsem si schoval pod zadek číslo jednoho časopisu, a pak spustil poplach, že ho nemůžu najít! Lezli po čtyřech kolem mé postele, přeskládávali hromady těch, které jsem už přečetl, a hádali se mezi sebou, kdo kam ten časopis založil! Tak jsem jim poděkoval, jak „pěkně“ se o mě starají a propustil je, ať odejdou, že si potřebuju chvilku odpočinout.
Usnul jsem sladce.
Probudil jsem se asi za půl hodiny. Okno bylo otevřené, takže bylo z venku slyšet hlasy členů mé rodiny.
„Mami, proč je táta takovej?“ ptala se Lucinka.
„Je nemocnej,“ vysvětlovala jí Monika.
„A kdy umře?“ zeptala se Lucinka.
„Neumře.“
„A to nepůjde ani zpátky do nemocnice?“ zajímalo Matěje.
Pochopil jsem. Pěkně by si oddechli.
„On je takovej…nesnesitelnej…protože ho to asi bolí,“ navrhla řešení Monika.
„Je to lemra,“ ozvalo se dole. Aha. Takže na poradě je i děda. „Propadl té nemoci moc a stala se z něho lemra.“
„Jaká lemra?“ zajímalo Lucinku.
„To je člověk, kterého nemoc pohltí moc a o ničem jiným nemluví, pořád si stěžuje, skuhrá, obtěžuje ostatní, říká se tomu hypochondr.“
„Táta je lemra.“
„Měla bys ho odvézt do LDN,“ filozofoval dál ten vitální stařík dole, „tam si může pokecat o nemocech až dost. Vždyť vás úplně tejrá! Anebo ho zavez na hřbitov, ať teda ví, do čeho jde. Anebo víš co? Mohl by ho tady navštívit strejda Knobloch, ten taky mele pořád jenom o nemocech, kde ho píchá a jak ho bolí, s tím si aspoň pokecá, popláčou si a vy budete mít chvilku klid.“
„To je nesmysl! Strejda je magor a je mu přes osmdesát!“
„Jasně, ale témata maj oba důchodci stejný! Pokecaj si o umírání a vy můžete jít někam na výlet.“
„Ticho!“ uslyšel jsem najednou Moniku, jak je upozorňuje šeptem.
„Mám takovej dojem, že se probudil.“
Za okamžik byla nahoře. Opatrně otevřela dveře. Dělal jsem, že ještě spím. Spadl jí pěknej kámen ze srdce. Když jsem se jako „probudil“, přívětivě se usmála.
„Tak mě tak napadlo…“ začala, „když seš tady pořád tak sám, a na nás se zlobíš a my si s dětma potřebujeme taky trochu odfrknout a někam vyrazit, že bych za tebou mohla dovízt strejdu Knoblocha…na pokec.“
Několikrát jsem prudce zamrkal.
„Ale mně už je docela dobře!“ vyhrkl jsem přesvědčivě a vyskočil z postele.
Poslední díl snad zítra…