Vypocené pravdy s hořkou příchutíŽeny u kafíčka, muži u piva projednávají věci důležité a ještě důležitější. Ale jak jsem v poslední době shledala, jsou místa, kde je možno slyšet to úplně nejdůležitější. Tedy jak se to má s politikou světovou, ale hlavně s tou naší, a kdo za to může. To místo je SAUNA. Neboť právě zde zaznívají rozmanité formulace samozvaných pánů vesmíru, vtipné bonmoty a velmi bryskní hodnocení toho, jak to na světě chodí. Pravda, dokážu si jen stěží představit v takové situaci ženy, protože zpocenost ženské kráse vůbec neprospívá. Šminky tečou, z vlasů se stává kolonie trapných myších ocásků. A odhalená těla?! Ještě jsem neslyšela o masových návštěvách sauny ze strany mladých ztepilých dívek, spíše se tu ve snaze vypotit pár dekagramů, když už ne kilogramů, odhalují kypřejší dámy středního a staršího věku. A to není podívaná zrovna povzbudivá… S muži je to jiné. Jejich přirozené touze shodit oblečení, svléci ze sebe nánosy civilizace a při tom tak nějak po chlapsku řešit problémy světa podobná místa svědčí. Po někdejším avantgardistovi Davidu Drábkovi s jeho Akvabelami se v minulé sezoně přihlásil David Jařab s mafiánskými Dobrými chlapci, kdy se u soukromého bazénku (málem) vysvlékl i kněz! A nejnověji od koupání v bazénu postupujeme k ještě intimnější verzi. Totiž k mužské sauně, a to hned ve dvojí verzi. Spisovatel Jaroslav Rudiš právě představil svou knihu Český ráj, v níž se v sauně (symbolické verzi světa) schází partička mužů všeho věku a profesí, kteří ve vzájemných plcích trénují umění nechtít od života vůbec nic. Tato charakteristika ovšem nepatří knize, ale jejímu dramatickému předobrazu z roku 2016, který pod názvem Čekání na konec světa Rudiš věnoval brněnskému divadlu Feste (ti už mají na kontě inscenaci dramatické verze jeho románu Národní třída), kde byl uveden v režii Jiřího Honzírka. A pro úplnost dodejme, že momentálně se Rudišova hra dostala do výběru titulů pro mezinárodní evropský projekt Fabula Mundi čili ji patrně čeká mezinárodní kariéra. A nyní postupme do další sauny, kterou společně vytvořili Luboš Balák jako autor a režisér a tři herci: Miroslav Hanuš, Dalibor Gondík a Tomáš Měcháček. Pod hlavičkou Divadla Komediograf (aneb divadla jednoho autora) 28. října uvedli v pražském Divadle v Dlouhé premiéru titulu Zkurvení havlisti. Na scénografii – stejně jako na kostýmech – se ušetří, neboť se vše odehrává na úzce ohraničeném prostoru dřevěných saunových laviček vyhnaných do třech výškových stupňů… A herci jsou po celou dobu samozřejmě zahaleni pouze sporadicky ručníky. Scénická dispozice tedy zjevně neumožňuje velký rozmach, naopak určitá stísněnost prostoru napomáhá intimnímu pocitu. Každý ze tří mužů, kteří přicházejí do sauny odhodit své starosti, ale hlavně svěřit se kamarádům se svými názory a vizemi světa, reprezentuje jiný typ mužství – ten nejstarší (Hanuš) je nejchytřejší a nejzkušenější uznávaný guru této společnosti. Ve skutečnosti je to především pábitel, který s výrazem filosofa vymýšlí prapodivné teorie, jimiž zdůvodňuje podivnosti světa. Prostřední (Gondík) je nervní vztekloun, takový ten typ, kterého rozčílí i bzučení mouchy. Třetí, nejmladší (Měcháček) je naiva, který si nechá leccos nabulíkovat a bezelstně věří jakékoli pitomosti. Osmdesátiminutový ping-pong slov, vět a vyfabulovaných příběhů na téma současné společnosti ve všech aspektech, ať už jde o politiku, zdravotnictví, ekonomiku, sport, nebo i velká témata jako Evropská unie či raketové motory, zjevně vychází z inspirace demagogickými, mnohdy hodně pitomými facebookovými výkřiky. Ona upocenost, a zároveň legrační veledůležitá vševědoucnost, herce zjevně baví. Na minimalistické ploše saunového budníku ji vyhrávají až do konečků prstů – smělé poposedávání na stupních směrem vzhůru a nenápadné sesedávání dolů, když zjistí, že takový žár neusedí, tiky charakterizující temperament každého z nich, ale hlavně nepřetržitý proud kritiky na vše, co je kolem, a hlavně na ty, kdo za to mohou, se stoupající teplotou eskalují až ad absurdum. Nicméně, ze závěru, kdo za tu zatracenou svobodu a nutnost vlastního uvažování vlastně může, běží mráz po zádech. Nevíte? No přece ty zkurvení havlisti… |
| Palác Akropolis 11.9.2001
Každý zelenáč a zavilý pokrytec se zalekne při úkolu napsat něco o sobě a o svém díle. Je to proto, že na jedné straně se potřebuje vychválit, aby zaujal vážené diváctvo, na straně druhé by měl zůstat dostatečně skromný, aby tutéž obec nepopudil. Někteří autoři to řeší tak, že někoho podplatí, aby to napsal za ně. Já jsem podplatil sám sebe, takže se můžu s klidem vrhnout do práce. Komediograf® jest velmi pozoruhodný způsob divadelního představení. Formou kabaretu, což jest skladba písní,dramatických výstupů a klaunských čísel, grotesky a černého humoru, nesmyslu a paradoxu,vypráví o dnešní době. A vypráví tak, že se lidé více než sto minut smějí, smíchem očisťují své duše a prodlužují si své životy. Komediograf® jest také skupina jedinců, která se věnuje poetice směšnosti, zkoumá ji, stále o ní bádá,aby ji dovedla do největší dokonalosti. Komediograf® jest více než čtyřicet hodin představení, je to nekonečný příběh dnešních dnů, který bude pokračovat dokud budeme naživu.Největší naší inspirací jsou francouzské a německé kabarety konce minulého století a kabarety první republiky, je to humor Jaroslava Haška, E.A.Longena a Vlasty Buriana, a dále naše vlastní paradoxní, směšná a hloupá současnost.Takže se přijďte osvěžit i vy, a to nejen smíchem, přijďte si prodloužit náš věčně krátký lidský život alespoň o několik minut. |
| Festival Boskovice 2001
…..Shrnutí přehlídky provedl Komediograf brněnského HADIVADLA, tedy pravá nefalšovaná estráda dle nejlepších tradic, plná otřesných křečovitých scének, písniček a konferenciéra. Téma to bylo smutné, ale ve veselém hávu: lidi se řezali, vybuchovali a čučeli. Prostě podařená taškařice…. |
| Svitr bloguje.cz Nový Komediograf – Sled scének s T. Matonohou, P. Liškou, J. Poláškem a dalšími. Fakt prdel, T. Matonoha jako pornorežisér byl k popukání. Liška umí debily fakt perfektně. Během představení bylo také roznášeno točené pivo zdarma, čehož jsem samozřejmě využil. A dal si dvě. |
| Kotrmelce.cz Takže opravdu stručný přehled událostí posledních dní …. včera kabaret Komediograf na Dobešce. Tvrdím, že tohle představení buď člověka totálně nadchne, nebo zklame na celé čáře. Já sem přivedl jednoho nováčka a dvě novačky, a výsledek? 3:0… |
PseudoButch a pseudoSundance v Divadle Bolka Polívky60% Recenze | Kateřina Lahodová | 23.9.2013 Jak praví legenda, Butch Cassidy a Sundance Kid byli tvrdí chlapi, kteří se proháněli po Divokém západě a přepadávali banky a vlaky. Nevěděli, co je to strach. Dokázali si poradit v každé situaci. Mluvili za ně činy. Uměli perfektně střílet, měli dobrou fyzickou kondici a osobitý styl. Zároveň byli přátelé a dělili se o jednu ženu. Společně tak vytvořili archetyp „pravého chlapa s kolty proklatě nízko“, jaký si berou za vzor chlapci i muži po celém světě. O tom, že se tento ideál povětšinou nedaří naplňovat, hrají v Divadle Bolka Polívky.
Režisér a autor původního textu Luboš Balák si společně s herci Barborou Polákovou, Tomášem Matonohou a Josefem Poláškem kladou otázku, proč dnešním chlapům tak zoufale chybí desperátský esprit a schopnost „být chlapem“. Odpovědět na ni se pokouší skrze jednání dvou hlavních mužských postav – pacientů psychiatrické léčebny v Bohnicích – a postavy zdravotní sestry. Ihned po prvních minutách odehraného představení je však jasné, z čeho plyne mužská „nedomrlost“ v mikrosvětě nemocničního pokoje. Zde totiž vládne pevnou rukou žena a muži se po vzoru westernu pouze snaží z jejího područí vymanit a z léčebny uniknout. Na takovýchto základech, na zavádějícím vzorku mužské populace, však lze jen stěží rozkrývat současnou krizi maskulinity. Balákův výběr prostředí je prvoplánovým krokem, který umožňuje a ospravedlňuje v podstatě jakékoli jednání postav a z toho plynoucí typickou bulvární řachandu, která se spouští, jakmile je na jevišti vyřčeno první sprosté slovo. Očekávání vyplývající z odkazu k Butchi Cassidymu a Sundanci Kidovi se proměňuje ve zklamání z pohledu na dva schematicky vykreslené psychiatrické pacienty. Tomáš Matonoha ztvárňuje muže „podpantofláka“ s nízkým sebevědomím a s náznaky obsedantně kompulzivní poruchy, kterého do léčebny dovedly roztodivné halucinační stavy. Jeho postupné „uzdravování“ však zhatí příchod nového pacienta, který si jej brzy získá svým chováním a smýšlením alá Butch Cassidy. Josef Polášek v nemocničním mundúru obtahujícím jeho pivní mozol vytváří svým buranským, rádoby drsňáckým chováním úpadkovou parodii na postavu Butche Cassidyho. Oba herci dále rozehrávají sled nevalně vystavěných skečů, v nichž si jako malí hrají na Butche a Sundance: sedají si jeden na druhého a předstírají jízdu na koni, skrývají se pod vodní hladinou před pronásledovateli, probírají se svým imaginárním střeleckým arzenálem apod. Toto místy vtipné křepčení se ovšem v konečném důsledku stává jen smutnou taškařicí s pokusem o vážnější konec. PseudoButch a pseudoKid se na rozdíl od těch pravých chlapů o žádnou ženu nedělí. Ona, zdravotní sestra, se spíše dělí o ně, a spolu s nimi i o spoustu dalších pacientů. Barbora Poláková ji podává jako starou rutinérku s patřičně unaveným výrazem ve tváři, která musí každodenně snášet excentrické chování svých svěřenců. S pohybem nakládá velice ekonomicky, místy až strojově, a v minimalistické dekoraci složené pouze ze dvou postelí a jedněch vstupních dveří o liliputí velikosti se chová přirozeně a sebejistě. Hereččin smysl pro gradaci a vystavění komické situace a samotný part zdravotní sestry obohacuje představení alespoň o trochu sofistikovanější humor. Jak by řekl Jára Cimrman: „Nápad jistě dobrý, výsledky nejsou dobré.“ Otevřít téma hledání současné mužské identity v emancipujícím se světě z pohledu satirické frašky je chvályhodný čin. Avšak je třeba toto téma patřičně ukotvit v uvěřitelnějším prostředí a nevydávat se hned nejkratší a nejjednodušší cestou. Dramaturgická orientace Divadla Bolka Polívky se již dlouhodobě potýká s vyprázdněností vyplývající z uvádění komerčních projektů. Butch Cassidy a Sundance Kid mohla být šance. Tvůrčímu týmu ale evidentně o hlubší sondu v komediálním duchu nešlo. Pravděpodobně si chtěli jen kolektivně oživit svou lásku k westernu a trochu se politovat, že se jejich životy s onou vysněnou idylickou představou míjejí. Luboš Balák a kolektiv: Butch Cassidy a Sundace Kid (western z Bohnic). Divadlo Bolka Polívky. Režie Luboš Balák. Hrají Barbora Poláková, Tomáš Matonoha a Josef Polášek. Psáno z premiéry 18. 9 2013.
http://www.kulturissimo.cz/?butch-cassidy-sundance-kid&detail=1581 |
http://www.denik.cz/divadlo/skece-pavlaska-polaska-a-zacka-balancovaly-na-hrane-20150223-zrf7.html
Skeče Pavláska, Poláška a Žáčka balancovaly na hraněKolín – Tentokrát ne s typem pořadu Na stojáka, kde je každý z protagonistů na pár minut sám za sebe, ale se společnými skeči, dorazilo do Městského divadla Kolín trio Lukáš Pavlásek, Josef Polášek a Jakub Žáček, aby pod názvem Nekorektní skeče – Tros Boys bavilo zaplněné hlediště divadla.     
|
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1039593-husak-s-caslavskou-se-sesli-v-mrazive-klauniade-na-zabradli
Husák s Čáslavskou se sešli v mrazivé klauniádě Na zábradlíHra Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská se po své světové premiéře v Divadle v Řeznické začátkem března 2014 jako hostující inscenace objevila v Divadle Na zábradlí. Nutno konstatovat, že jí toto společenství sluší. Balákova groteska o absurdním setkání sportovkyně, která si zachovala svou tvář, a právě zvoleného prezidenta, jenž svou tvář rychle ztrácí, do kontextu divadla, jehož slavné inscenace se rekrutovaly z absurdního divadla spojeného s tzv. českou groteskou, sedí jako máloco.  Zdroj: Divadlo Na zábradlí
Balák svou poslední hrou zdařile pokračuje ve své tvorbě, která otevřeně navazuje na to nejlepší, co do českého divadla vnesla vlna černé grotesky, jejímiž čelnými představiteli byli v 60. letech především Václav Havel právě v Divadle Na zábradlí či Ladislav Smoček v Činoherním klubu. Tato dramatická vlna ve svých stěžejních dílech, na základě absurdní situace, odrážela společenskou realitu. Postavy v antagonistických postojích vnášely do hry dramatické rozpory mezi idejemi a realitou, vznešenými myšlenkami a jejich uplatňováním, mezi ideály a jejich vykonavateli, to vše v navýsost směšném rouše, protože nahlíženo z nadhledu a poučenosti přetavené v grotesknost, při které mrazí.
A přesně v těchto intencích Balák svou komedii drží. Na základě snového dialogu postav, které by se v realitě takto nikdy nemohly střetnout, se hraje o relativitě svobody a determinaci „svobodného“ rozhodování, o svědomí a jeho absenci, o pravdách, které nikdo nechce slyšet, natož hlásat. Přitom absurdní dialog s hlubokým podtextem vedou dva klauni v navýsost groteskní stylizaci.  Absurdní groteska jako divadelní žánr vždy kladla velkou náročnost na herecký projev, aby směšnost nebyla pouhým šklebem a grotesknost nebyla obsažena jen v kopání do zadku. Tomáš Matonoha jako Husák, který byl právě zvolen prezidentem Československa, a Tomáš Měcháček coby Věra Čáslavská, sportovkyně s morálním vědomím, i přes poměrně směšně karikující masky si přesnou míru stylizace našli a chválabohu udrželi po celou dobu představení. Matonoha, známý vyznavač drsné komiky, udržel svůj projev na uzdě, a i když jakoby tlustým štětcem, přesto výstižně, soustředěně a se smyslem pro jemnější odstíny vykresluje jednu z nejrozporuplnějších postav našich novodobých dějin. Je zároveň směšný i politováníhodný, inteligentní i hloupý, místy dojemný i vzbuzující strach, směšný až k pláči, především však i ve své grotesknosti uvěřitelný. Oproti tomu Tomáš Měcháček podává Věru Čáslavskou v jemnější stylizaci, ale překrásně důsledně. Dialog provázejí naučená gesta sportovkyně, kdy přidat jen o trochu více, už by se jednalo spíše o karikaturu. Ovšem jemná Měcháčkova práce do této kategorie nikdy nesklouzne, přestože textově o něco méně propracovaná postava by scénicky k přehánění mohla lákat. Jeho Čáslavská si přes vnější směšnost udržuje důstojnost, přes morální aspekt postavy sympatie, neboť nekáže, ale také nepodvádí. U takového hercova projevu se již dá hovořit o účinnosti jemné až civilní komiky. Tento druh inscenace s hereckými výkony stojí a padá. Luboš Balák jako režisér našel přesnou míru stylizace a dokázal v ní herce etablovat. Doufejme tedy, že navýsost hraví klauni si potřebnou kázeň udrží i v příštích reprízách (dubnové připadají na 9. a 27. 4.), kdy již budou ve svých rolích usazeni. Touha po smíchu publika bývá někdy hodně urputná, většinou však hloupě zrádná a to by si Balákova inteligentní groteska nezasloužila.  LUBOŠ BALÁK – narozený 22. 6. 1970. Je jedním z nejplodnějších autorů mladé generace. Většina jeho divadelních her byla inscenována v různých brněnských divadlech, především HaDivadle, v Divadle v 7 a půl a ve studiu Marta, a v ostravském Divadle Petra Bezruče. Některé z jeho her byly oceněny v divadelních soutěžích. Hra Smrt Huberta Perny získala 3. místo v soutěži Nadace Alfréda Radoka za rok 1994. Hra Fanouš a prostitutka byla v roce 1995 oceněna na divadelním festivalu mladých dramatiků v Townsville (Austrálie). Luboš Balák je rovněž autorem seriálu divadelních grotesek a parodií Komediograf, který je již více než deset let úspěšně uváděn po celé České republice. |
http://kultura.zpravy.idnes.cz/husak-caslavska-0i9-/divadlo.aspx?c=A140407_104030_divadlo_ts
|
http://www.informuji.cz/clanky/2485-bob-miklus-vytvoril-osobnost-ze-sebe-sama-v-divadle-bolka-polivky/
Bob Mikluš vytvořil osobnost ze sebe sama v Divadle Bolka PolívkyJeden z předních českých dramatiků Luboš Balák vytvořil v Divadle Komediograf one man show pro herce Roberta Mikluše s názvem Pokus o vytvoření osobnosti ze sebe sama. Velmi vtipná komedie, kterou Balák napsal i režíroval, stojí na výborném scénáři a charismatu protagonisty. Slavnostní premiéra inscenace se konala minulou středu v Divadle Bolka Polívky. Před samotným začátkem hry Mikluš využil to, že je v Brně známou osobností a v hledišti tak seděli hlavně jeho známí a bývalí kolegové – některé i jmenovitě pozdravil. Poté divákům předložil, jak je v průběhu zapojí do hry. Natrénovali jsme tedy hospodské ruchy a hluk aut ve městě. Mikluš tak diváky nadchl, ještě než vůbec začal hrát.Nato se vrátil už jako postava hry – Jožin Knoflík – a s obrovskou energií, zaujetím a především charismatem vyprávěl historky o tom, jak ho přejelo 17 babek nákupními košíky v supermarketu, když si šel koupit kachnu v akci; jak ho vyhodili naštvaní štamgasti z hospody a v autě ho nikdo nesvezl. Došel k tomu, že všichni lidi jsou na sebe naštvaní a nemají se o koho opřít, protože u nás není žádná osobnost. Rozhodl se tedy vytvořit osobnost ze sebe sama – zbavil se závislosti na penězích, sexu atd. a stal se takovým člověkem, jakým by měl být každý z nás. Přestože je hra velmi vtipná a divák se ani na chvíli nepřestane smát, chvályhodné je především to, že má i hlubokou myšlenku. Tvrzení, že lidé jsou na sebe pořád naštvaní a starají se jen o sebe a o peníze, může sice znít banálně. Když však Mikluš na pár vteřin zvážní a tvrdí, že lidi nemají nikoho, v hloubi duše je každý nucen se zamyslet sám nad sebou. Ale jak Mikluš říká: „Vy se nebojte, vy máte mě.“ Názor informuji.cz: 100% Fotografie k článku   |
| http://blok.ssknih.cz/divadelni-recenze/2014/to-bych-necekala/
Dne 4. května jsem se zúčastnila komického divadelního představení v divadle Bolka Polívky, které hodnotím pouze kladně, dokázalo totiž to, co žádné před tím, dokázalo mě rozesmát. Radim Novám je prostě muž s velkým M, kterému není co vytknout. Dokázal celé publikum zabavit sám na zhruba osmdesát minut. Všechny uchvátil a dokonale spolupracoval s publikem. Dokázal diváky zaujmout na tolik, aby když při jedné scéně zašel za zástěnu, zavolali zcela spontánně GÓL. Já jsem nevolala, ale celkové nadšení mě to donutilo zopakovat. Také mě fascinoval v situaci,kdy mu ze stolku kde měl rekvizity spadla láhev na zem a začala se z ní vylévat voda. Sice si jí všiml, trochu znervózněl, ale poté se opět otočil k publiku a hrál dál jakoby nic. Skoro si myslím, že jsem si jí všimla jen já. Ale nejlepší bylo, jak otevřel scénu, prostě přišel, natáhl si na nohy bílé rukavice a začal hrát nohama na neviditelné piáno. Tato scéna je pro mě stejně nezapomenutelná, jako když si lehl na jeviště a začal se opalovat, čím déle ležel a nic nedělal, tím více se celé publikum smálo a já s ním. Kostýmy, které jsou při jiných představeních tolik důležité, Radim Novák vůbec nepotřeboval. Prostě přišel v tom, co měl zrovna na sobě a začal hrát. Největší dík však patří muži, který sám vtipy napsal a režíroval, panu Luboši Balákovi. Vtipy seřadil mistrně za sebou, takže se k sobě úžasně hodily. Střídaly se vtipné scénky o rodině, zaměstnání, sexu, politice, hospodě, prostě všem co vás napadne. A jako třešnička na dortu byly skeče od sebe odděleny hudebními nahrávkami, aby si herec mohl vzít rekvizitu, kterou zrovna potřeboval. SketchmanJe neděle večer, 19 hodin, a já sedím stejně jako dalších xy lidí v divadle Bolka Polívky (divadlo je plné až na pár ojedinělých volných míst). Uvnitř sálu je to jako v úle, dav si vesele povídá, zřejmě probírá víkendové zážitky a krátí si tím dlouhou chvíli čekání na začátek představení se zajímavým názvem Sketchman. Nedělní dobrodružství divákům zprostředkoval Radim Novák. Je již po 19 hodině, tedy po avizovaném začátku představení, ovšem pódium nejeví známky toho, že by hra měla začít. Světla v sále jsou rozsvícená a v zorném poli pozorného diváka lze vidět stůl, dvě židle a jinak nic… A pak přichází hlavní postava příběhu – Skechman. A one man show začíná… Děj: Ocitáme se těžko říci kde a těžko říci kdy, ale s trochou představivosti to klidně může být ve vašem městě minulý týden. Chlapík v podnapilém stavu nám začíná vyprávět svůj příběh hezky od začátku. Ústředním motivem je ztráta humoru, která by sama o sobě byla politování hodným okamžikem. Zde je však o to tragičtější, neboť humor je profesí hlavního hrdiny. Jak se celá věc odehrála a jaké měla dopady na hlavního hrdinu a jeho nejbližší (včetně zaměstnance psychiatrického oddělení) rozkrývá 80 minut trvající show. Kostýmy: nikterak náročné, vše potřebné se vejde na malý stolík v zadní části jeviště. Ústřední hrdina je oděn do tmavých barev, které sem tam rozjasní zrzavá paruka či oranžové plavky v kombinaci se žlutými slunečními brýlemi. Režie: Luboš Balák dal naplno vyniknout osobitému humoru hlavní postavy. Přestože byl příběh především o ztraceném humoru, tak humorem naopak překypoval. Potvrzením byly výbuchy smíchu obecenstva a častý potlesk. Herecký výkon: Radim Novák byl na jevišti jako doma. Děj se zdál šitý tomuto herci na míru. Humor právě takový, jaký bych k tomuto herci přiřadila (možná jsem ovlivněna výkony herce v rámci představení divadelního spolku Frída). Každopádně ztrátu humoru jsem mu plně věřila celých 80 minut. Pokud máte volný večer a chuť se zasmát – zakoupení vstupenky a návštěva Divadla Bolka Polívky a divadelního představení Sketchman je dobrou volbou. |
http://brnensky.denik.cz/kultura_region/manzelstvi-v-kostce-s-herci-kronerovou-a-navratilem-v-brnenske-premiere-20170426.html
Manželství v kostce? S herci Kronerovou a Navrátilem v brněnské premiéřeBrno – Divadlo Komediograf uvede v brněnské premiéře inscenaci Manželství v kostce, v níž autor a režisér Luboš Balák vsadil na komediální talent Zuzany Kronerové a Oldřicha Navrátila. 26.4.2017 SDÍLEJ:
     Režisér Luboš Balák a herci Zuzana Kronerová a Oldřich Navrátil. Foto: Deník/Attila Racek
Je rok 1987, léto. Mladý Emil přezdívaný Válec se právě pokusil sjet nebezpečný jez řeky Berounky, ale udělal se. Naštěstí ho zachránila mladá Marcela alias Borůvka – vytáhla ho za pádlo. A když tak seděli po prožitém nebezpečí v letní podvečer na břehu řeky a hlasitě oddychovali, zamilovali se. Zhruba tento úvod rozehrává začátek vztahu, který vyústí v letité manželství. O úsměvných i extrémních rovinách tohoto svazku vypráví nová komedie Manželství v kostce, kterou ve čtvrteční premiéře v Brně uvede Divadlo Komediograf. Partnerskou dvojici na jevišti ztvární Zuzana Kronerová a Oldřich Navrátil. „Hádají se skvěle a přitom se mají rádi. Text přijali jako sobě vlastní, mají to už prostě odžité,“ říká autor a režisér Luboš Balák. Do své inscenace hledal herce, kteří se nebudou bát hrát ve svém věku mladé. „Se Zuzanou Kronerovou jsem už spolupracoval na inscenaci Bohnice aneb Člověče nezlob se. Oldřicha Navrátila jsem osobně neznal, ale hledal jsem někoho s velkým komediálním talentem. Oldřichovi se text líbil a nabídku na spolupráci přijal,“ doplnil Balák, někdejší umělecký šéf brněnského HaDivadla, v němž se Bohnice dlouho a úspěšně uváděly. |
Oldřich Navrátil a Zuzana Kronerová testují na vlastní kůži, jak přežít stoleté manželstvíPoznali se v roce 1987. Jak se vyvíjel jejich vztah v následujících sto letech? Radosti i strasti soužití s humorem a nadsázkou líčí nová hra Luboše Baláka Manželství v kostce v hlavních rolích se Zuzanou Kronerovou a Oldřichem Navrátilem. Společný projekt Divadla Komediograf a Divadla Bolka Polívky měl premiéru v Brně závěrem dubna. Soužití v sedmi kapitolách Hlavními hrdiny černé komedie jsou manželé Emil a Marcela. Jejich společnou pouť životem nesledujeme chronologicky, ale v sedmi kapitolách. Autor a režisér v jedné osobě Luboš Balák předkládá divákům stěžejní okamžiky jednoho partnerství, kde nechybí seznámení, krize středního věku, krach v podnikání partnera či sexuální revoluce u páru v sedmdesáti letech. Oba manželé se také po svém vyrovnávají se stereotypem života v páru (muž se brání „útěkem“ do garáže, žena řeší konec vášně odchodem k jinému partnerovi). Pro dvojici jsou různé etapy života prubířským kamenem vztahu, tudíž hra předkládá jejich soužití „v kostce“. Tuto terminologii upřesňují i sami herci v tzv. lektorském úvodu a poté se v inkriminovanou dvojici promění.
Když bylo Emilovi a Marcele (Oldřich Navrátil a Zuzana Kronerová) 20… Foto: Kuba Jíra Sólo pro dva herce Titul je skvělou, ač nelehkou příležitostí pro dva herce, kteří zvládnou své postavy ztvárnit ve věku dvaceti i stodvaceti let. Navíc jde o jiskrnou konverzační komedii, v níž se partneři různě špičkují. Nároky tudíž vznikají nejen na fyzickou zdatnost, ale i na perfektní znalost scénáře, nabitého trefnými a břitkými dialogy. Obojí zvládají Oldřich Navrátil a Zuzana Kronerová skvěle. Navrátil si v retro scénce střihne mladíka s přehnaným sebevědomím, Kronerová naivku, která však postupně vyzraje ve zkušenou ženu s velmi realistickým úsudkem (pokud se zrovna nezamiluje). I když si manželé dokáží pořádně brnkat na nervy, čím je pár starší, tím více jízlivosti a škodolibosti ubývá. Ač se Navrátil a Kronerová dosud nikdy partnersky nepotkali ani na jevišti, v seriálu nebo ve filmu, působí jako dvojice velmi přesvědčivě a jejich vzájemná chemie funguje – ve chvílích hašteření i klidu.
… a 120 let. Foto Kuba Jíra Představení jako terapie Manželství v kostce neaspiruje na veledílo roku, ale spousta diváků se ve hře bezpochyby pozná. Pro některé páry by se dalo představení ordinovat i jako terapie. Jde o šikovně vystavěnou konverzační komedii v živých a divácky atraktivních obrazech s malým množstvím rekvizit. I když v ní jde občas dokonce o život, dospěje k happy endu. Přináší poselství, že právě vztah, jenž překonal různé krize, může být nakonec šťastný a že stojí za to občas něco překousnout. V tomto směru naplňuje Balák svou vizi beze zbytku. Úvod, v němž herci naznačují, o čem budou hrát, se pomalu stává součástí jeho rukopisu, i když představení by dost dobře fungovalo i bez něj. Do konce sezony se Manželství v kostce objeví na repertoáru Divadla Bolka Polívky ještě dvakrát – 14. a 26. června. Zároveň se počítá se zájezdy a hostováním v bratislavském Štúdiu L+S. Rozhovor o představení zazněl ve vysílání ČRO Plus 27. dubna v pořadu Den v 60 minutách. Divadlo Bolka Polívky, Divadlo Komediograf Manželství v kostce Autor a režie: Luboš Balák Hrají: Oldřich Navrátil a Zuzana Kronerová Asistentka režie: Adéla Vondráková Kostýmy: Kateřina Kumhalová
Premiéra: 27. dubna 2017 |
